Výslovnost v Koránu 20.3.2025

Koránská arabština není čeština ve které zapsaná hláska znamená jeden zvuk → čili to jak se to píše je to jak se to vyslovuje (a vyjímka je jen pro di/​ti/​ni kdy je to mluveně většinou ďi/​ťi/​ňi, byť nebývá pro některá přejatá slova, např. psáno diskuze mluveno dyskuze). V Koránském zápise je však zohledněno jak se to píše, vyslovuje a je slyšet. Dochází totiž k tomu, že hlásky se sice vyslovují pořád stejně, ale slyšet jsou poněkud rozdílně, např. nazalizovaně nebo ozvěnově.

Když jsem se ze začátku co jsem byl muslimem modlil, tak jsem býval dost unavený, což se mi samozřejmě vůbec nelíbilo, tudíž jsem žádal Aláha co s tím. A přišlo mi vnuknutí, abych mluvil dovnitř. Nejenže únava zmizela, ale osvědčilo se mi to již nadále.

Tradičně se mluví ven, ale mluvení dovnitř dává mluvě úplně jinou úroveň, v případě mluvení Koránu v podstatě zázrak, kor když se daří hlas držet přímo v hlasivkách, což sice není lehké, ale jde to. Má zkušenost je taková, že poté vychází výslovnost přesně tak jak je zapsána v mushafu podle kterého jsem to vytvářel → a žádné primitivizace jako v nářečích či MSA, žádný mizení jemných nuancí, žádný že se to tak rozšířeně prý jen píše; ani že to prý nějaký písař prý defektně zapsal.

Chce to však mluvit Korán pomalu a možná se ani nesnažit vyzpěvovat, zpěvavost (asi trvalá) by měla přijít postupně sama, alespoň doufám :-).

U člověka v této realitě se dá říci, že lidské je pro něj jeho tělo. Co však platí pro jeho hlas? Když se mluví ven, jde lidský hlas kamsi do světa kde nemá žádné hranice a není ani nijak chráněn. A všelijak interaguje či se dokonce míchá s jinými (či jak to nazvat), a to klidně i nelidskými hlasy či zvuky. Když se však mluví dovnitř, lidská komunikace jde do očividně do lidského.

Slabikování

Když mluvčí češtiny uvidí basmalu takto: bismiLahira⁡Hmaánira⁡Hijm, jak jí asi rozslabikuje?

Tipuji že typicky česky: bis–mi–La–hi–ra⁡H–maá–ni–ra–⁡Hijm a při učení se výslovnosti arabštiny se bude trápit s prodlužování souhlásek L, r.

Je však jiný způsob. V arabštině nikdy nejsou více jak dvě souhlásky po sobě. Jako začátek slabiky lze mít právě ony dvě souhlásky, případně je-li jen jedna tak onu jednu. A jako konec slabiky buď samohlásku, nebo šadovou souhlásku. Vypadalo by to poté takto:

bi–smiL•a–hir•a–⁡Hma~a–nir•a–⁡Hi~jm

– je klasické slabikování.

​• znamená nerozpojovat výslovnost, neuseknout to. Dovyslovit plně předchozí souhlásku čímž vyjde pěkně šada, ale plynule navázat samohláskou.

~ nejde opět o useknutí slabiky natvrdo, ale prodloužení&zjemnění hlásky před kterou je vlnovka přičemž slyšitelnostně vyjde ta hláska za vlnovkou.

Pak šady vycházejí téměř! automaticky, stejně tak dlouhé samohlásky jako uw a nikoli ú, a ij a nikoliv í. Jenže pozor!, na všechny případy to vychází až s asimilacemi, které naslabikují ještě hodně šad!:

bi–smi–ℓLa–hi–ℓra–⁡Hma~áni–ℓra–⁡Hi~jm

Toto slabikování se nemusí jevit až tak těžké, ale je v něm podstatné neignorovat asimilace které však nakonec v podstatě nejsou slyšet, což dokáže být hodně těžké; asimilace ve výslovnosti dokáží fakt potrápit. Také neprodlužovat samohlásky na klasicky dlouhé, nýbrž "dvojtit"&zjemňovat je. No ale postupně, ​ říká se to stále jednoduše, ​ avšak slyšet je to pestřeji :-).

bi–smi–lla–hi–lra–⁡Hma~ani–lra–⁡Hi~im

bismiL­ahir­a⁡Hmaánir­a⁡Hijm

Prodlužování a zjemňování samohlásek

Zjemňování čeština nemá vůbec. Jsou gramatické tvary pro zdrobněliny, ale zjemněniny čeština nemá a ještě těžší je zjemnit pouze nějakou hlásku. Můžete přijít asi na vícero způsobů co by zvukově vypadalo jako zjemnění hlásky, nicméně asi se vám u více z nich nepodaří udržet vyslovování v hlasivkách.

Např. klasické a by se vyslovovalo čtvrt sekundy, kdežto á půl vteřiny. Jenže jde o to krátké a prodloužit na půl vteřiny a to nikoliv klasicky na á, nýbrž na prodloužené , které je však potřeba i zjemnit.

Samotné zjemnění však ještě není úplně ono, neb ono je to jakoby dvě áčka za sebou. Začnete vyslovovat a, a asi tak v půlce výslovnosti se rozhodnout že ho zjemníte a začít říkat tu zjemněnou verzi, což by bylo jako jakýsi skok ve výslovnosti a jakoby dvě áčka aa. Když se však podaří udržet výslovnost v hlasivkách, tak to druhé áčko již nebude slyšet jako a, nýbrž jako slovní ráz, což se dá označit např a| a v podstatě to odpovídá arabskému zápisu .

Druhá věc je, když se to zjemnění udělá fakt plynule, což je ale lépe trénovatelné na i, kdy začínáte vyslovovat i, ale jeho prodlužováním a zjemňováním při udržení v hlasivkách vám stále více vychází j, které můžete mít tendenci nakonec tak dořeknout (jako j), neboť kdybyste se snažili udržet to čistě na i, tak to nejde radostně (zvěst radostná 17:9) udržet v hlasivkách. (A když jsem to zkoušel tak mi to neradostné tlakové prodlužování i připomínalo spíš jakési houkání lokomotivy.)

Zapsané by to vypadalo třeba takto: ij. Jenže bacha na to učit se to automaticky dovyslovovat jako čisté j, tak to právě není neb to by to jéčko mělo sukún a i i j by zněly odděleně, např. by bylo ⁡Hi‑jm.

A ještě je tam i jéčko bez teček ȷ, což se opět vyslovuje stejně, ale vychází z toho jakési neznělejší jéčko, např. fiȷ.

A nejtěžší je to pro mě pro u, kdy absolutně nefuguje to našpulení rtů do kroužku a to dloužené učko né a né vyznít v hlasivkách. Ale s tím zjemněním to jde dobře :-).

S tím plynulým prodloužením&zjemněním to vypadá, že je zapsán jen začátek a konec slyšitelnosti, ale i třeba tvary a⁣á nebo aá mi při této výslovnosti vycházejí automaticky – někdy!, neb se mi zas tak moc nedaří udržet zvuk v hlasivkách. Pomáhá ale mluvit to fakt pomalu a ještě následující uvědomění.

Když se dělá zjemnění v onom prodloužení, např. ⁡Hi~im (⁡Hijm), tak to druhé i (j) provyslovit ještě o něco níž (sice směrem k srdci, ale jen na spodní konec hlasivek :-)) – níž neb je zapsané pod souhláskou :-). Pro ačko a učko to zase provyslovit , např.: 'a⁡Auw⁡Du → 'a‑⁡Au~w‑⁡Du prodloužovat vzhůru a zjemňovat u (uu) a vyjde uw.

Hlasivky totiž nejsou jeden bod, ale přeci jen mají nějakou výšku, udává se asi 2 cm. A je tedy třeba je využít a nikoliv zaměřovat se na ně pouze jako na jakýsi virtuální bod. Takže provyslovování vzhůru či dolů probíhá v celé výši hlasivek :-).

V podstatě automaticky poté vychází i imály či cokoliv ze zápisu Koránu. A žádné ignoračky, nešadování, nehamzování ani měnění áček třeba na éčka. A soustředění se projevuje.

Při koránské arabštině se různě hýbe jazykem, ale bacha na to dávat jazyk nikoliv k zubům, ale až ke rtům či ven z úst. Ono to někdy může chvíli působit, že se tím jakoby zlehčí část nějakého vyslovování, jenže nebude to platit na všechny případy v Koránu. Kdepak se asi vzala úsloví alá: má vybroušený jazyk, má ostrý jazyk, má špičatý jazyk apod.? A o kolikrát víc by vzrostla zranění z kousnutí se do jazyka např. při jízdě autem či autobusem kdy by bylo najeto na hrbol? Kdo je schopen více cítit své svaly, tak asi sám ucítí, že vystrčení jazyka až ke rtům či dokonce před ně napíná některé svaly až někam k podbřišku, což poté jistě vyvolává již nějaké další změny.

Co s Ajnem? Tradičáři z něj i při své mnohdy enormní snaze dělají jakousi multizparchantělou krkolomnost. Když ho mají v kombinaci s a tak to dají na důrazné A, ale horší je to již s následným i nebo u nebo prodlužovanými samohláskami; + další levely doparchantělostí jsou když je o šadovaný Ajn. Funguje mi však dost pěkně když se říká jakožto o → oa, oi, ou – ⁡Aa, ⁡Ai, ⁡Au. Otázka je jak jemně se o dá pronést, aby vyšlo hrubé A :-), což mi připomíná hraní na kytaru, kdy člověk zpočátku mačká struny silou co to dá aby to vyznělo, ale po čase si asi všimne, že fakt stačí dost jemně a přesto je umáčkne. Když se však o nepošle přímo do hlasivek, tak to hrubé A z něj nevychází.

Mám však jistý dojem, že s tím o to ještě není finální výslovnost, nicméně je to již skvělý trénink na později.

Zjemňování souhlásek

Co si zkusit třeba: 'ud⁡Auwǀ → 'u – d⁡Au~wǀ. Ajn fakt jako krční ou (⁡Au, ⁡A dále psáno jako °), ale nikoliv říci d°u, ale d•°u (možno zkusit trochu jako s tím slovním rázem k'očku – d'°u) → d•°u~w → taky již slyšíte jak na konci sám vyzní ten alif ǀ aniž byste jej cíleně vyslovili, ale vyšel sám tím že se podařilo výslovnost udržet v hlasivkách :-)? Jistě, překvapení, ale co to zjemňování souhlásek? Jelikož sukún je nad d, tak co ještě zkusit zjemnit směrem vzhůru ono d? A potažmo tedy všechny osukúnované souhlásky – byť to je snad ta nejtěžší věc (a pak se naskýtá i otázka zda zjemňovat i šady).

Pak basmala vychází asi takto (▪ v podstatě značí že předchozí souhláska je zjemněná, ale není vyslovená samostatně bez následující souhlásky → ale je to fakt hodně těžké, dále to nepoužívám):

bi–s▪mi–lla–hi–lra–⁡H▪ma~ani–lra–⁡Hi~im

bismiL­ahir­a⁡Hmaánir­a⁡Hijm

Když se to povede takto vyslabikovat s popsanými prodlouženími i zjemněními, je slyšet že mluva není nijak rozkouskovaná na jakési údajné malé částečky z nichž se to prý celé skládá, ale je to nepředvídatelně se měnící úžasná plynulost a něco se fakt (nejen v nitru) mění.

Ukázka na 1. súře jak vypadá slabikování.

⁡{١ ⁡}⁡

{⁡1⁡}

'a⁡Auw⁡Du biℓLahi mina­ℓšajTaániℓ­radžijm

­­ ­­­­­­

¹bi–smi–LLa–hi–Lra–⁡Hma~áni–Lra–⁡Hi~jm ²'a–l⁡Ha–mdu liL•a–hi rab•i–l⁡Aa~ála–mi~jn ³'a–Lra–⁡Hma~áni–Lra–⁡Hi~jm ⁴ma~áli–ki ja–wmi–Ldi~jn ⁵'ij•a~⁡áka na–⁡Abu–du wa–'ij•a~⁡áka na–sta–⁡Ai~jn ⁶'i–hdi–na–LSi–ra~áTa–lmu–sta–Ki~jm ⁷Si–ra~á–Tal•a⁡–⁡Di~jna 'an–⁡Aa–mta ⁡Aa–la–jhi•m Ra–jri–lma–RDu~wbi ⁡Aa–la–jhi•m wa–la–LDa~⁡ál•i~jn

Vyslovovalo by se to takto, což když se neoznačí šady a není jasné kde jsou asimilace a co je zjemnění samohlásek, tak se v tom snadno a snad hned udělají chyby:

¹bi–smi–lla–hi–lra–⁡Hma~ani–lra–⁡Hi~im ²'a–l⁡Ha–mdu lil•a–hi rab•i–l⁡Aa~ala–mi~in ³'a–lra–⁡Hma~ani–lra–⁡Hi~im ⁴ma~ali–ki ja–wmi–ldi~in ⁵'ij•a~aka na–⁡Abu–du wa–'ij•a~aka na–sta–⁡Ai~in ⁶'i–hdi–na–lSi–ra~aTa–lmu–sta–Ki~im ⁷Si–ra~a–Tal•a⁡–⁡Di~jna 'an–⁡Aa–mta ⁡Aa–la–jhi•m Ra–jri–lma–RDu~wbi ⁡Aa–la–jhi•m wa–la–lDa~al•i~in

Byl jsem na vážkách jestli do transkripce nedat fakt svislítka pro ta prodloužená áčka (aá → a|, aá → aǀ), ale to by svádělo k tomu nějak cíleně vyslovovat | nebo ǀ jako zvláštní hlásku, kor když by to bylo ve slabice s následujícím např: ⁡Hma~|ni. Navíc by to již mnohem víc rušilo lidskost české latinky – a jako programátor jsem nejenže rád když to není robotické, ale dá se to laicky přečíst i bez vysvětlení jak vlastně a nebude to přitom vyloženě blbě – spíš možná jaxi úsměvně jako když se češtinář tolerantně baví nad výslovností češtiny cizinci :-). A transkripce nemá nahradit arabský zápis, ale pomoci s výslovností :-).

Žádná zjemnění čeština nemá, ale když se to povede, cítím někde v srdci velkou neznámou radost která není neměnným stavem, ale nějak věčně probíhá a přesto je to stále ta radost – což by Korán měl být viz. 17:9 :-).

Další co bych chtěl je dát dohromady všechny slabiky z Koránu dle uvedeného způsobu slabikování, neb pak by měly být k dispozici tedy všechny kombinace a z nich by se snad měla dát dohromady správná výslovnost. Neboť tradice uvádějí různá hýbání jazykem pro různé případy, stejně tak různé pohyby vzduchu v ústech a krku, i různá místa vyslovování. Což sice značí ohromnou snahu některých z našich předků mít to správně, jenže zdaleka to nevychází v celém Koránu, což nechci a nehodlám následovat. Kéž Aláhu dáš :-).