Do stavu Vědomých Snů se dá dostat i nějakými technikami, na internetu to mnohdy bývá popisováno jako tzv. lucidní snění, kterýž termín nemám rád, stejně jako ty techniky tzv. lucidního snění – podle mě je to tak akorát cesta do pozdějších problémů a celkově vzato zbytečná snaha než praktikující pozná že si tím navíc ubližuje, navíc to co si v tom stavu vsugerovávají jim v realitě ani zdaleka nevychází. Navíc to není ani pestré, jen v podstatě tupé přání (mnohdy lépe silné přání a tedy o to tupější) a k tomu třeba nějaké odpočítávání číslic.

Asi nejrychlejší způsob jak se dostat do Vědomých Snů jsem zažil při zkoušení jedné Tibetské meditace, konkrétně to bylo z knihy Otevřená Mysl autor Tarthang Tulku. Již si to nepamatuji přesně, ale šlo o to představovat si na úrovni ohryzku tuším bílý lotosový květ s narůžovělými okraji jednotlivých lístků a na něm oranžový plamínek asi jak od svíčky a soustředit se myslím na špičku toho plamínku. Když jsem to zkoušel před usnutím, tak mě to převádělo do spánku a Vědomých Snů během pár minut.

Také tam bylo popisováno, že když se člověk dostane tímto způsobem do Vědomých Snů poprvé či prostě zpočátku praktikování, nejspíš se tam dost vyleká, což se mi také dělo. Nakonec se však naskýtala zásadní otázka: Když v tom stavu člověk je, co tam má dělat? A na tuto otázku lámové, mniši ani jogíni asi nikdy nedokázali spolehlivě odpovědět ani sami sobě.

Po několika pokusech jsem však této techniky zanechal, neb jsem nabyl dojmu, že ono to sice do Snů přivádí fakt skvěle, ale taky to skvěle vypaluje komunikaci, primárně asi tu s opačným pohlavím.

Vědomé Sny znali či znají i mnozí Indiáni či domorodí lidé. Stejně tak nějaké techniky pro to jak vstupovat do stavu Vědomých Snů, byť mnohdy to byly např. různé tance (mnohdy kolem ohně) a někteří badatelé to poté vysvětlovali jako upadání do tzv. transu. Co v těch transech však praktikující dělali, to možná pořádně nikdy nevěděli ani oni sami.

Někteří zase dělali Potní chýše, v Čechách spíše známé lidově jako indiánské sauny. Mnohdy prokládané nějakými halucinogeny; někde jsem četl že třeba u některých Sibiřských kmenů bylo zvykem být předtím pořádně osouložen sexuálně zkušeným člověkem opačného pohlaví, neb v té únavě prý poté chodily různé vnitřní obrazy lépe.

V části arabského světa jsou známé i tzv. posedlostní rituály, byť se to netýká jen Arabů. To už byly či ještě jsou dost drsné metody, někteří se do jakýchsi hlubokých stavů dostávají např. pomocí pořádné dávky hašiše a skopičení do rytmu rychlých bubnů a trumpet, až je třeba tzv. posedne džin. Při posednutí džinem mají třeba nějaké vidiny a ty se pak všelijak interpretují, to je takový lehčí průběh. Ale někdy třeba divoce křepčí až únavou třeba odpadnou, což je již těžší průběh a pak když se proberou tak si z toho nic nepamatují, ale jsou šťastní. Nicméně v tom těžkém průběhu se třeba chovají i jako zvířata, padnou na všechny čtyři a vydávají třeba zvířecí zvuky – např. mečí jako koza a k tomu spokojeně začnou spásat trávu. Poté co se za nějakou dobu proberou tak si nic nepamatují, ale ani sežraná tráva jim nepůsobí žádné zažívací potíže.

Nicméně na Dg. posednutí džinem mnohdy bývá svalováno také všemožné špatné chování člověka.

V Tibetu se tomu říkalo jinak, prý do člověka vstoupilo božstvo, a to pak byly ještě větší divy, např. v knize Cesta Bílých oblaků láma Anagárika Góvinda popisoval jak zažil, že orákulum (takto posedlý jedinec) do rukou třeba uchopil dva meče, začal zalehávat na zem jako kdyby chtěl dělat kliky ale tak, že dlaně položil na zem, meče držel kolmo k obloze a na špičky mečů natvrdo nalehl očima a nějakou dobu tak byl – v pozici kliku kdy se nepodpíral rukama, ale očima o špičky mečů. Vůbec nic se mu nestalo, akorát když skončil tak vstal a vůbec nic si nepamatoval.

V Jemenu třeba popisoval jak se muži mnohdy stávali těmi lidskými zvířaty, ale v těch stavech že třeba žrali i sklo či plechy. Poté co se po nějaké době probrali tak si také nic nepamatovali, a ani neorganický materiál v břiše jim nijak neublížil.

Sny a Vize byly velmi důležité pro mnohé Lakoty. Dodnes asi někteří provádí rituál Hledání Vize, pěkný film je Strážce Snů – DreamKeeper (o Vizích i trochu Hromové Srdce – Thunderhearth). Nějdřív obřad Potní chýše pro očistu a poté čtyři dny bez jídla a vody na osamělém místě a tělo mělo dát pokoj a měla přijít Vize. Jenže pod slovem Vize si civilizovaný člověk asi představí nějaké vnitřní video, v podstatě jako třeba obrazy ve Snu. Ale nejde o ty svítící obrázky, jde o to je pochopit.

Jiný způsob jsem viděl ve filmu Muž zvaný kůň – A Man Called Horse, ale ten nebyl tak rozšířený → zavěsit lano od vršku týpí, zamotat jej pořádně dokola, na konec dát háky a na ty být zavěšen (lze i probodnutím háků za prsní svaly, prý účinější), tělo se pak dost divoce roztočí a člověk může v té bolestivé motanici též uvidět lecos.

Na to aby přicházeli v hlavě svítící obrázky byly asi nejlepší některé tibetské vadžrajánové meditace. Taky jsem kdysi pár měsíců praktikoval některé základní (neutajované) od budhistické sorty Karma Kagjü. Nějaké co mají za pokročilé už mi nechtěli dát, prý až po nakládačce zvané Čtyři přípravná cvičení což se rovnalo desítkám tisíc odříkání nějakých manter a desítkám tisíc vizualizací, od čehož jsem upustil, neboť po pár týdnech praktikací na Amitábhu mi začali svítící obrázky chodit → jenže to bylo v podstatě jak blesk z čistého nebe a pořádně mě to šokovalo, neb to byly třeba všelijak zraněný či znetvořený obličeje. A ty šoky byly natolik silné, že jsem toho vždy na několik týdnů nechal než jsem se uklidnil. Ale pár takových šoků a nechal jsem toho úplně.

V Arabském světě se snům i všelijak věnuje pozornost nebo alespoň nejsou považovány za naprosté nesmysly, ale opět to není nic jednotného a pochopení alespoň některého Snu co se dotyčné/mu zdál též bývá jako u mnoha předchozích – žádné.

Má zkušenost je taková, že když člověk v sobě ty vniřní obrázky vidí, tak není agresivní a je klidně i docela spokojený i když těm obrázkům nerozumí, a někdy až fascinovaný. Ale když má v sobě jen temno, tak je agresivní hodně.

Dá se tedy přepokládat, že čumění do mobilů kdy mobil je tak blízko xichtu že zabírá většinu zorného pole čumitele (víc než televize neb ta se sleduje z větší dálky a tolik zorného pole tedy nezabere), navíc s řádně přesvíceným displejem, je vlastně takovým šidítkem za obrázky které oni postižení ve svých nitrech nevnímají. A jak známo, když se agresivním nedaří ukájet jejich podivné&pochybné touhy, neurózy jim vzrůstají, byť samozřejmě také s různými následky s rozbitého soustředění které to soustředění na nesmysly ještě více rozbíjí.

Před lety již jako muslim jsem navštívil jednoho bývalého spolužáka ze střední. Bavili jsme se i o tom jak vidíme příčiny nemocí a já mu říkal, že podle mně to je ve Snech a že když člověk nebude v harmonii ve Snech, tak se nevyléčí. Ptal se mně jak se dostat do Snů a říkal jsem mu, že do Snů dostává Korán, když se ale mluví dovnitř. On mě pak požádal jestli bych mu ukázal i modlitbu, byť několikrát v předešlém rozhovoru sám o sobě tvrdil že prý je ďaur, nevěřící pes :-). To bylo v létě, byl jsem u něj na kole oblečen v cyklodresu – elastické kraťasy a tričko.

On v průběhu té mé modlitby občas vyjeveně zíral a valil oči, a já se ke konci začal hrozně smát. Pak mi říkal, že když viděl mí oči, tak že si myslel, že jsem v nějakym transu. Já mu říkal že Korán fakt přivádí do Snů, ale že jsem v žádnym transu nebyl, že jsem normálně všechno vnímal. A on pokračoval, že měl čim dál silnější pocit, že ač je to nereálný, tak že prej jako kdybych najednou rozerval to upnutý tričko, obnažil na svý hrudi pás s výbušninama a celý to odpálil. A prej proč jsem se tak smál :-)? A já mu říkal, že jsem si uvědomil, že to vlastně byla moje první modlitba kdy mě jako muslima někdo požádal, abych mu jí ukázal, takže jako takové mé první šíření islámu :-) → akorát že jestli se mně někdy někdo ve světě zeptá na to, jak jsem poprvé šířil islám, tak když řeknu že před člověkem kterej čtyřikrát předtím řekl že je ďaur nevěřící pes a z toho to navíc dvakrát zdůraznil, tak že mi to nikdo nebude chtít věřit, islám po česku :-).