Standartní prodloužení dlouhých samohlásek se bere o délce 2 (to se někdy připodobňuje k tomu, jako kdybyste třeba vyslovovali á tak dlouho, že byste přitom natáhli a skrčili ukazováček), delší je značeno madou/ nad příslušnou hláskou.
Traduje se že si prý člověk má vybrat jednu z možností délky a tu dodržet ve všech případech, tedy např. 4 a v každém případě pak prodloužovat na 4. Jenže při mluvení dovnitř v hlasivkách to je relativně snadné s áčky, ale již nikoliv s účky. Dá se však orientačně řídit i podle šířky písmene v použitém arabském zápise, kde právě účka nemají zapsaná jakási širší wéčka.
Nevím jak to lépe vystihnout než překládané ozvěnové, ale není to typická ozvněna podobně jako ve skalách či kopcích, neb tam to člověk houká spíš do hlubších tónů. Tohle je však ozvěna hodně podobná ozvěně z výškových tónů, což je v češtině opět – řekl bych – dost netypické. Dá se napříkladovat na výšším tónem vyslovovaném cííí či zííí.
vynechané – nevyslovuje se ani není slyšet, jde o různé krácení samohlásek a značky sukúnú, přičemž v transkripci je světle šedou zapsána slyšitelná a vynechané není transkribováno
Hajaátunjaá'uwlil'albaábi
asimilace
Nevokalizovaná souhláska následovaná jinou nebo stejnou souhláskou → první není slyšet a druhá vyjde jako šadovaná. Platí mezi slovy která se tím spojí, i ve slově.
!!! Nejde o žádnou změnu Koránu !!!, ale o doplnění zápisu podobně jako kdysi byly doplněné tečky k souhláskám či vokalizační znaménka! Udělal jsem to z důvodu, aby mohlo být hlavně plynule čteno bez potřeby pamatovat si a muset si nejprve vybavovat při čtení jakási obskurní pravidla (která navíc neseděla na všechny případy!) s dalšími vyjímkami a podle toho měnit již přečtené do jiné verze. A aby mohla být brána jednotlivá slova (když se je o nich například baveno) a přitom bylo hned jasné z jakých písmen jsou.
tanvín před waslou
K tanvínu se v tom případě vždy přidává samohláska i, tedy jsem ji doplnil do zápisu jako šikmou čárku pod tanvínem.
Když vyslovování začíná waslou a nejde o člen 'al, dává se na začátek samohláska i nebo u. Zpravidlováno to jakoby je, avšak je to poté stejně podáváno s vyjímkami. Pro slova braná jako slovesa či slovesná podstatná jména se uvádí, že když je poté po prvním sákinu souhláska s a/i, začíná se vyslovovat 'i; a když s u tak 'u → krom tedy pěti vyjímek pro u. Pro slova braná jako podstatná jména je to vždy s u. Nevím jako jaký tvar jsou brána slova jež mají po wasle mušadad, nicméně na tom je vždy a a k wasle se dává i.
Některá slova by dle nevyjímkovaného pravidla byla stěží vyslovitelná či by to měnilo výslovnost, např. v 'usmu by to esko hnalo spíš do emfaze 'usmu, ale s i je to ok → 'ismu.
Zkoušel jsem v zápisu k oněm waslám připsat přímo arabské samohlásky i, u, ale nakonec jsem to použil děravé tečky které se mi líbily mnohem víc; a snadno se zapamatovalo, že podle polohy nad či pod waslou jde o u nebo i.
'udAuwǀ'istaRfir'inimruˊunǀ'iTalaAta
Poznámky ke kategoriím…
Různí arabští jazykovědci udělali dost gramatických kategorií pro různé změny hlásek v Koránu (nakonec nejspíš co změna to kategorie) a všechny ty kategorie také pojmenovali, ale nepamatuji si téměř ani jeden ten arabský název, tudíž jsem je nejenže nepoužil, ale přijde mi to i zbytečné.
Když jsem před lety začal zpracovávat transkripci, bylo to dost hledání na internetu než jsem nakonec dal dohromady všechnu tu gramatiku, neb na žádném webu jsem tehdy nenašel vše; a navíc pro mě bylo dost obtížné ty arabské názvy byť jen přečíst, tudíž jsem to luštil ponejvíce z angličtiny a dělal si technické poznámky a sesumíroval to a zjednodušil a vynechal to co v Koránu není. Pro čtení Koránu absolutně není podstatné jakými termíny jsou pojmenovány různé arabské kategorie pro různá pravidla tadžvídu. Počítám, že pro toho kdo arabsky neumí nebo není kován v arabské jazykovědě o gramatice by to stejně byly jen zbytečně přitěžující termíny. Některé definice upravil dle sebe aby nebyly tak dlouhé.
V tomto barevném zápise není tolik potřeba memorovat údajná gramatická pravidla a vybavovat si je při čtení, neboť je to oproti jednobarevným zápisům jasně odlišené.
Platí však, že mnohá snaha zájemců o Korán se kterou to dávali dohromady s nástroji a možnostmi které měli k dispozici pro jednobarevné písmo, byla ohromná a projevilo se v ní nadání které měli od Aláha. A považuji za výborné, že to Aláh nechal časem předávat přes popisy gramatiky, neb kdyby se to mělo tradovat jen dle výslovnosti, tak vzhledem k různým dialektům ať již minulým nebo současným, jejich změnám v čase&fleku&ústech&situaci a tradiční rozhádanosti, by se na správné výslovnosti po několika uplynulých generacích ‐ navíc různorodě na různých místech Země ‐ neshodl asi nikdo.
Já však nevycházel z žádného ústního předávání, nýbrž v podstatě z toho co jsem našel sepsané na internetu a několika učebnic MSA. A pak jsem žádal Aláha :-).
Řazení písmen transkripce výše je dle české abecedy, arabských dle MSA. Pro většinu souhlásek jsou základní 4 formy → počáteční, středová, koncová a samostatná, to dle toho na kterém místě slova se písmeno nachází. Když samohláska uvnitř slova nemá středovou formu, tak ta po ní má počáteční formu, případně je-li již ta následná na konci slova tak samostatnou, případně samotnou koncovou. Ovšem některá písmena mají víc tvarů zápisu i když se jedná o stejnou polohu ve slově.
Dále jsou tzv. znaménka(nazývávaná vokalizační) psaná pod či nad písmenem, která znamenají samohlásky, specifické gramatické kombinace souhlásek se samohláskami a změny slyšitelnosti.
Dalšími znaky jsou číslice. Byť se arabština zapisuje zprava vlevo, tak číslice se zapisují a čtou jako v latince zleva vpravo.
A dále ještě asi 270 tzv. ligatur, což jsou různé další tvary pro různé kombinace souhlásek.
Krom toho jsou různé souhlásky ještě různě rozšiřované či prodlužované a posunované vertikálně na řádku, což vše očividně značí změny slyšitelnosti, ale nepodařilo se mi rozklíčovat či popsat komplet pravidla slyšitelnosti dle změny tvaru písmene v mushafu ze kterého jsem vycházel → což však nepovažuji za nezbytné, Aláh ví.
Zde je popis výslovnosti dle MSA:
Základy Moderní spisovné arabštiny I. díl(Jiří Fleissig, Charif Bahbouh, vyd. Dar Ibn Rushd 5. opravené vydání 2016). Slovní druhy arabského jazyka (vyjma sloves)(Charif Bahbouh, Václava Tlili, Vladimír Grulich, vyd. Dar Ibn Rushd 2021).
Pravidla tadžvídu(šejch Ahmad al-Khadhmí , vyd. Islámská nadace v Praze 2011)
samotné koncovésamostatnékoncovéstředovépočátečnívokalizacestejné na více pozicích
a šikmá čárka nad souhláskou
A
Hrdelná úžinová (třená) hlasná souhláska, která je obvykle pokládána za hlasný protějšek H. Hrdelní dutina je v tomto případě ještě více zúžena. Ústa se široce rozevřou, jazyk se stáhne dozadu a vyklene proti zadní stěně hrdelní. Současně silný tlak zespodu zvedá celou dutinu hrdelní. Výsledný zvuk se podobá zvuku při zvracení. Tento zvuk lze rovněž napodobit tlakem prstu nad ohryzkem, vyslovujeme ovšem důrazné a.
Hrdelní úžinová hlasná souhláska. Ústa jsou mírně otevřena, jazyk je stažen co nejvíce dozadu a vyklenut proti zadní stěně hrdelní. Zvuk této souhlásky je možno napodobit mechanicky: vyslovujeme nahlas „a“ a prstem tlačíme na hrdelní dutinu nad ohryzkem. Pro začátek je možno tuto souhlásku artikulovat jako silnější hamzu '.
b
Odpovídá přibližně českému b
d
Vyslovuje se přibližně jako české d, ale spíše konečkem jazyka.
D
Je to hlasný protějšek k T. Tvoří se stejně, vyslovujeme ovšem důrazné D.
Emfatická souhláska vyslovená jako pevně a důrazně artikulované d. Špička jazyka se opře o horní řadu zubů a hřbet jazyka o dásně. Jeho zadní část se vyklene proti zadní stěně hrdelní.
D
Tvoří se tím způsovem, že se jazyk posune mezi zuby a vysloví se z. Odpovídá anglickému th ve slově this. V hovorové arabštině se vyslovuje zjednodušeně jako d nebo z.
Interdentální souhláska. Je znělým protějškem hlásky T. Artikuluje se jako anglické znělé th.
dž
Většina evropských gramatik uvádí, že se vyslovuje zhruba jako naše dž. Výslovnost této hlásky se ovšem liší podle jednotlivých regionů. V Egyptě ji vyslovují jako g, v syrsko-palestinské oblasti a severní Africe jako ž, v Súdánu a Jemenu přibližně jako ď.
Vyslovujeme jako v češtině dž.
f
Vyslovnost odpovídá zhruba českému f.
h
Vyslovuje se zhruba jako české h.
H
Hrdelná úžinová (třená) nehlasná souhláska. Vyslovuje se tak, že se ústa otevřou, jazyk se stáhne dozadu a tak se svou zadní částí (kořenem) vyklene proti zadní stěně hrdelní. Tento tlak z ústní dutiny je podpořen silným tlakem z dutiny hrdelní, která se celá nadzvedne. Tím vzniká zvuk částečně podobný našemu ch, ale tvořený v hrdle. Tento zvuk je možno nedokonale napodobit tak, že šeptem vyslovujeme h a silně tlačíme prstem napříč položeným na hrdelní dutinu nad ohrazkem. Blízký je i zvuk, který docílíme, když si v zimě dýcháme do promrzlých dlaní.
Hrdelní úžinová nehlasná souhláska. Její výslovnost je poměrně obtížná. Ústa se mírně otevřou, jazyk se stáhne dozadu, a tak se svou zadní částí vyklene proti zadní stěně hrdelní. Vzniká tak zvuk částečně podobný našemu ch, ale tvořený v hrdle, nikoliv v ústech. Tento zvuk lze napodobit mechanicky: vyslovujeme šeptem h a přitom prsty silně tiskneme na hrdelní dutinu nad ohryzkem.
ch
Vyslovuje se jako chrčivé ch, je o trochu chrčivější nežli čeké ch.
i šikmá čárka pod souhláskou
j
Výslovnost této hlásky odpovídá zhruba českému j.
ȷ
k
Odpovídá zhruba našemu k.
K
Jde o čípkovou (raženou) nehlasnou souhlásku. Vyslovuje se tak, že se jazyk stáhne dozadu a artikuluje proti čípku. Je to k vyslovované co nejhlouběji v ústech.
Čípková závěrová nehlasná souhláska: jazyk je stažen dozadu, artikuluje proti čípku. Je to k vyslovené co nejhlouběji v ústech.
l
Hláska odpovídá přibližně českému l. Je však měkčí a tvoří se špičkou jazyka.
m
Vyslovuje se zhruba jako české m.
n
Odpovídá zhruba českému n(předodásňovému).
r
Výslovnost odpovídá zhruba českému r.
R
Odpovídá našemu ráčkovanému r.
Měkkopatrová úžinová hlasná souhláska. Odpovídá našemu tvrdě ráčkovanému r.
s
Vyslovuje se přibližně jako české s.
S
Emfatická předodásňová úžinová (třená) nehlasná souhláska. Jazyk je částečně (špičkou) mezi zuby a rty jsou posunuty nepatrně dopředu (našpuleny). Silně zatemňuje následující samohlásky.
Emfatická souhláska vyslovená jako pevně a důrazně artikulované s. Jazyk se pevnou artikulací vyklene proti zadní stěně hrdelní, čímž vznikne úžina, která dodá hlásce temného zabarvení.
š
Vyslovuje se přibližně jako české š.
t
Odpovídá přibližně českému t, ale spíše konečkem jazyka.
T
Tvoří se tak, že se jazyk vsune mezi zuby a vysloví se s. Tato souhláska odpovídá zhruba anglickému nehlasnému th (ve slově thing). V hovorové arabštině se tato hláska vyslovuje zjednodušeně jako t nebo s.
Interdentální souhláska, která se vyslovuje jako anglické neznělé th. Špička jazyka je lehce opřena o nepatrnou mezeru mezi horními a dolními zuby, kterou vychází exspirační proud vzduchu.
T
Souhláska patří mezi čtyři tzv. emfatické souhlásky. Emfatický znamená vyslovovaný s důrazem, s tlakem. Emfatické T je souhláska zadodásňoová závěrová (ražená), nehlasná. Vyslovuje se tak, že se špička jazyka široce (tedy i částí hřbetu) opírá o zadní dásně se značným důrazem (emfazí). Měkká část jazyka se prohne dolů a vyklene se proti zadní stěně hrdelní. Výsledný zvuk je tupé a temné T, které zabarvuje následující (a částečně i předchozí) samohlásky.
Emfatická souhláska vyslovená jako pevně a důrazně artikulované t. Způsob artikulace je stejný jako u T
u
w
Vyslovuje se jako anglické obouretné w. Rty jsou přitom více vyšpuleny než při souhlásce u.
Vyslovuje se obouretně jako anglické w.
Kdesi jinde jsem viděl popis: našpulit rty jako do u a říci v.
z
Vyslovuje se přibližně jako české z.
Z
Emfatická předodásňová úžinová (třená) hlasná souhláska. Všeobecně je pokládána za za emfatické D, často se ovšem vyslovuje jako emfatické Z. Snažší je první způsob – jazyk se vysune mezi zuby vysloví se důrazné D.
Emfatická souhláska vyslovená jako pevně a důrazně artikulované z. Jazyk se zlehka dotýká horních zubů, jeho zadní část se vyklene proti zadní stěně hrdelní.
'
Hlasivková závěrová nehlasná souhláska. Při jejím tvoření se hlasivkové vazy sevřou a pak prudce rozrazí výdechovým proudem. Odpovídá české hlásce zvané ráz. Jde o rozražení hlasivek na začátku slova začínajícího samohláskou. I v češtině má někdy rozlišovací funkci, např. v násleujících dvojicích: kočku – k očku (přepsali bychom k'očku), kalí kovy – k Alíkovi (k'Alíkovi), nebrečelo – nebreč Elo (nebreč'Elo).
ǀ
ženská koncovka
znaménkawaslavynechává se nezačíná-li výslovnost tímto slovemmadaprodloužení samohláskyšadaprodloužení souhláskysukúnhláska se vyslovujesukúny slyšitelné hláska je slyšet imálatady se éčkuje
číslice012345678937286
Ligatury
Ligatur jsou stovky až tisíce, ale jde o to že je nejde ani spočítat, neboť některé se liší třeba jen v poloze teček. Zde základní se kterými by mělo být možné vyznat se i ve všech dalších. Kombinace písmen se zobrazí při najetí myší, nebo kliknutí prstem.
lámAlif
l alifl waslal madal madal hamzal hamzal hamzaalifl alifl waslal madal madal hamzal hamzal hamzaalif
další
n Hb Hn džn chb džb cht Hj Ht džt chj džj džj chT HT džT chH dždž HH Hj dž Hl dž Hf chf Hf džK HK džl Hl džl chl H ȷl H mm Hm džm chH mch mdž mj H ms džs Hn S Hn D džj D HS HD HT HZ HA džn A džl m Hl n Hl S Hb H m dn ȷb ȷt ȷH ȷch ȷdž ȷH ȷdž ȷj H ȷs ȷs ȷš ȷš ȷš hamzaS ȷD ȷS ȷD ȷT ȷZ ȷA KA wA mR mA ȷR ȷA ȷR ȷf ȷK ȷf ȷK ȷl f ȷk ȷl ȷl ȷA l ȷR l ȷm ȷm ȷh ȷh ȷk hamzak waslak alifk alifk hamzak lk lk lk lk lámAlifk lámAlifk l ȷk l ȷk ȷk mk mk mk m alifk m alifk l ml mK mf mn A mj A mH wl H rdž rH rchh rdž rH rchh rhamzarhamzarb rt rt rT rn rj rb zt zt zT zn zj zs rs rš rš rS rS rD rD rs zs zš zš zS zS zD zD zl ȷl ml hhamzanhamzanb nt nT nn nj nf j nj hamzaj hamzab hamzab ȷt ȷt ȷTȷn ȷj ȷj n ȷȷ n ȷhamzahhamzahb ht ht hT hn hj hb ht ht hT hn hj hj hm hs mH hS Hj Hj chS mS mS hD hD hD mD mb mt mt mT mn mj mT mt mj mj mm ml wh mh mh mh wh rs ms mš ml s ml š mK j mK s mt s mj s mt s t mb mt mT mn mj mj m alifj m alifh m alifA rA rA zA zf rK rK rK zm rm rm zR rR rR zR zT rT rZ r
Pozn. …
Je možné, že nějaká z uvedených ligatur obsahující ȷ se v Koránu nevyskytuje, ale ve fontu slouží jako základ pro otečkované ligatury → a jak jsem to zpracovával dávkově, tak jsem je ponechal. A je také možné, že některá kombinace s ȷ zde není uvedena, neb jsem ji z dávkového zpracování smáznul předpokládaje že se nevyskytuje. Prohledat to na všechny ligatury bylo holt až příliš náročné a nepovažoval jsem za podstatné, zda-li zde těch pár s ȷ chybí či přebývá.
Drobounká ukázka širších ligatur které mají i trochu jinak tečky atp. Zbylé tisíce ligatur se liší právě převážně v šířkách a výškách a drobných posunech poloh či posunu teček, ale základní tvary zůstávají v podstatě stejné nebo jsou velmi podobné.
Pauzy a poklony
Některé pauzy se tradují jako povinné, a někteří to zdůvodňují tím, že kdyby se v daném místě neudělaly, tak by se prý slovo před pauzou vztahovalo na něco co je ve slovosledu až za pauzou; kdežto s pauzou to prý sedne slovosledově k něčemu předešlému a to prý je prý správně. Podobné je to prý se zakázanou pauzou kdy by to prý rozhodilo význam či tak nějak. V každém případě když se pauza udělá či neudělá, tak se mnohdy změní výslovnost a dle toho by se mělo změnit i obarvení arabského textu či trankripce. V každém případě je snažší pauzy dělat, už jen z důvodu že mnohdy rychle dochází dech.
Poklony jsem označil dvěma symboly ℗, ℗, čímž jsou rozlišené ty tradované jakožto povinné a jakožto doporučené. Ono ani s těmi poklonami to není jednoznačné, někteří tradičáři zastávají názor že jich je 14, někteří že prý 15, argumentace proč to nebo ono mi opět z hlediska intelektu připomínají tak akorát zase jakési vohejbáky na rovnáky (či rovnáky na vohejbáky, ono je to fakt jedno) s výsledkem další rozmrzelosti a beztak nejistoty např. jestli u ní i něco pronést, jestli muset být nasměrován směr Kába, jestli poklonu lze udělat při modlitbě když jí imám neudělá nebo neudělat když jí udělá apod., zkrátka takové typické vzorečkářství pro jakousi bájenou virtuální realitu, ve které se dá spíše rozmrzele hádat, ale žádného skutečně jasného a zaručeného výsledku se nikdy nedosáhne.
Nicméně 15 poklon jsem ve zpracování ponechal, ty nepovažuji za nic škodícího. Nadtržení v arabském textu má značit důvod proč se prý dělá poklona.
Co jsem však kategoricky odmítl jsou tzv. hizby, což jsou grafické symboly v arabském textu, které byly ignorantsky doplněny po nějaké době (snad po několika staletích) a mající prý usnadnit memorování Koránu tím, že jej rozdělují na 30 prý stejně dlouhých částí (a pak dále ještě na poloviny a čtvrtiny těch částí). Je to nesmysl již z toho důvodu, že to rozdělení je fakt ignorantské a dělí klidně uprostřed věty. A nehodlám Korán dělit na jakési umělé části.
