Je možné, že pokud na něčem ohledně finančních systémů a ekonomiky lpíte, budete si četbou možná nelibě atakovat všelijaká vylhaná dogmata, což ve vás asi bude různě vyvolávat všelijakou směs pocitů nejspíše s přesvědčením, že na váš život mají ony nepříjemné či divné pocity nějaký vliv → a to i když pro ony pocity asi ani nebudete mít slova.
Bojujte proti tým, ktorí neveria v Boha ani v Deň posledný a ktorí nezakazujú to, čo zakázal Boh a jeho posol a ktorí nevyznávajú pravdivé náboženstvo a pochádzajú z radov tých, ktorým bola daná Kniha, až kým neodvedú poplatok rukou vlastnou, pociťujúc pokoru.www.koran.sk
Na jakýkoliv finanční systém se nedá hledět jako na systém který se prý řídí pevně danými pravidly, které ale holt lidstvo či alespoň ekonomové doposud neobjevili, ale která jsou prostě prý daná. Dá se na to však hledět zpětně jako na něco, v čem se opakovaně objevují ty samé problémy, přičemž je jasné, že pokud bude v něčem takovém pokračováno, sesype se to. A nelze to nijak zreformovat.
Daly by se jistě vymyslet i různé stavy které by tvořily různé vyjímky a možná i jiné ekonomiky než výše uvedené kategorie, ale zde jsou popsány jen většinové stavy na které je tedy hleděno zpočátku retrospektivně a poté předvídavě. A nemyslím si, že by mělo nějaký přínos se třeba nějak babrat v různých nepodstatnostech odvádějících od problému apod. – např. ve stavech typu, že jeden neandrtálec slíbil jinému zajíce za lišku (i vypelichanou), ale oba je při vychrápávání alkoholického delíria po domluveném kšeftu sežrali zrovna medvědi → to pro dokument popisující až celistvé finanční systémy nemá smysl.
Pro úplnost i s příkladem na to odvádění od problému: zajíce sežrala liška která zanedlouho zhebla na prašivinu; tu pak sežral jeden z medvědů a měl z toho v jeskyni takovou sračku, že to sám nevydržel ve vlastnim smradu a musel jít chrápat na déšť. Medvědice ho pak za to že taky musela chrápat na dešti ještě měsíc peskovala. Holt smrad v jeskyni jen tak nevyvětráš!
Zlatý standart byl stav, kdy bylo množství peněz v systému podloženo v podstatě nějakým množstvím zlata v nějakém daném poměru. Bylo tedy k dispozici jen omezené množství peněz a aby se to zakrátko celé nesesypalo, musel mít daný stát buď zlata hrozně moc, nebo se holt muselo nejlépe všechno plánovat. Jenže!
Jakmile si někdo někde něco naspoří, systém má k dispozici o úsporu míň. Takže když bude mít hodně členů tohohle systému naspořeno a tyto peníze budou někde ležet, systém doslova a do písmene chudne.
V celém systému bylo zpočátku třeba bilión peněz (podložených třeba 100 tunami zlata) a po pár letech se to má třeba tak, že lidé si různě naspořili/nahrabali/nakradli do úspor třeba 200 miliard a tyto bankovky prostě někde leží a nemůže s nimi být obchodováno. Podobně je tomu s penězi které se válejí v „krámech“ – obchodech, podnicích, institucích apod., dejme tomu 300 miliard → „krámy“ musejí mít nějakou zásobu peněz se kterou se tak nějak „obchoduje“ (platí výplaty, nakupuje materiál atd.), ale tyto peníze se do banky moc nevrací, ty tak nějak oscilují mezi tím že leží ladem či se přesouvají k někomu jinému → a je-li to z „krámu“ do „krámu“, tak budou jen dál ležet; je-li to k občanům, tak ti je buď utratí nebo část přesunou do úspor kde to dál bude jen ležet a čekat na rozkradení papaláši nebo bankrot. No a systém má k dispozici třeba již jen 500 miliard s výhledem na to, že když si členové budou dál spořit/hromadit/hrabat, tak za pár let bude systém švorc. Různí papaláši se pak snaží své ovečky přesvědčit, že prý je v jejich nejlepším zájmu začít co nejvíc utrácet – to aby se bankrotujícímu systému vrátili peníze, které si někteří naspořili na tzv. horší časy.
Ono vůbec mám pocit, že systémy zakládané na zlatém standartu jsou systémy, kdy se po nějakých společenských katastrofách (válkách) slibuje davu, že prý odteď to bude spravedlivé a prý lepší a že již prý nebude kasta několika zbohatlíků s hordou chudých a všem se prý bude dostávat spravedlivě. Nic blbějšího než zlatý standart si ale soudruzi vybrat asi ani nemohou a vždycky po nějaké době ve zlatém standartu narazí na to, že zlodějny všelijakých papalášů + úroky + zvětšující se množství obchodů dají nastat stavu, kdy prostě systému peníze chybí a celek je čím dál víc na mizině. Přesvědčit papaláše aby vrátili co nakradli se nikdy nepodařilo, a přesvědčit ovečky aby při vidině bankrotu celého systému začali masivně utrácet své úspory (aby se mohli papaláši a veksláci dál pakovat a celé se to tvářilo jako že je to v pořádku) – to se s veselou odezvou u oveček také nějak neodehrává. Snížit množstí placených kšeftů také nějak ně. A o zrušení úroků však ani vidu ani slechu!
Druhá průserizující věc ve zlatém standartu je zahraniční obchod, kdy se kšeftuje i s jinými měnami. To se opět ukáže jako problém a ten, kdo je vydáván za největšího spojence (a tedy propagován jako největší přítel), je z hlediska ubývání peněz v systému taky pořádná kurva.
K tomu aby se mohly měnit různě měny mezi státy, potřebuje každý stát nějakou zásobu peněz těch druhých států. No a tyto zásoby peněz pro směnu za peníze z jiné měny se chovají přesně jako úspory/nakrádky střadatelů → tedy někde leží hromada bankovek která čeká jen na to, aby byla směněna za jiné bankovky. Čili systém který měl v počátcích třeba bilión, má třeba 300 miliard svých peněz někde u tzv. svých spojenců – a u sebe má za těch 300 miliard peníze z měn těch svých spojenců. Jenže na svém území každý stát může obchodovat ponejvíce jen se svou měnou, takže to že vlastní valuty jiných států mu je na vlastním území k ničemu. A jeho vlastní měna která je valutou u spojenců mu v systému chybí, a cizí valuty zase chybí v těch údajně spřátelených systémech.
Těžko představitelný bordel pak nastává, když je těch států hodně. Stačí už několik desítek států a volný pohyb osob → to se nedá nijak uřídit. Třeba kdyby bylo 200 států, tak pro to aby se dalo pohodlně cestovat po celém světě by jako každá banka či směnárna měla mít v zásobě měny všech 200 států? A v jakých množstvích jako, když někteří by se na dovolenou jeli třeba rozšoupnout a někteří třeba jen pracovně něco vyřídit a rychle zpátky? S narůstající populací a narůstajícím množstvím obchodů by bylo potřeba mít v zásobách čím dál víc valut od čím dál víc států, takže i vlastní peníze by byly jako valuty u jiných hodně rozeseté po celé planetě než na území kde by se s nimi dalo platit – a na to aby třeba zaměstnanec dostal fyzicky výplatu, by napřed nějací turisté museli přijet s korunkami a utratit je v daném podniku. A s dalším růstem populace a dalším a dalším růstem plateb za všemožné služby je to čím dál vetší bordel.
V takové situaci se pak stává, že různé menší státy kšeftují s měnami velkých států, neboť ty prostě mají peněz víc a tak to nějakou dobu mnohým připadá, že to je v pořádku a že se to nemůže podělat. Takto se to stalo třeba s dolarem.
Ve stavu kdy systému schází prachy se straší tzv. inflací. Jenže inflace ve zlatém standartu byla jen cifra kolik peněz je v oběhu! Případně tedy poměr kolik jich přešlo do oběhu oproti nějakému minulému období. Čili platilo, že když byla velká inflace, tak systém měl hodně peněz někde jinde než u sebe. To je celé. No a má je jednak u střadatelů (ať již poctivě vydělávajících či různě kradoucích a vekslujících), něco v „krámech“ čili různých obchodech, podnicích, pojišťovnách, spořitelnách apod., a něco u svých spojenců pro směnu valut (plus pro úplnost něco je ztraceno či třeba zakopáno). Vypadá to nějak takto (nepřišlo mi přínosné dělat víc kategorií):
Prostě ve státní kasičce (systému) už je toho málo, neb z konstantního množství peněz se toho většina zcela logicky nachází někde mimo státní kasu.
Aby střadatelé začali vesele utrácet když systému dochází prachy je pro většinu z nich blbost, stejně tak aby spojenci dali něco ze svého do spojeneckého systému v potížích:
A to už jako spolu nebudeme kšeftovat? To už na nás kašlete? Takže vy bankrotujete? No ale to znamená že jste neschopný netáhla (a taky zloději) co chtějí i nás ožebračit! Takže to teda ne, musíte zavést reformy!
Na to aby systém založený na zlatém standartu mohl znovu mít víc peněz aniž by přitom ožebračil své střadatele či dostal bez vydání protihodnoty své peníze ze svých spojenců, by do systému musel dodat víc zlata a poté si tedy moci natisknout víc bankovek.
Kdyby však na svém území našel nějakou bohatou sluj, dá se předpokládat, že by se to vůbec nelíbilo jeho spojencům a že by se s nimi musel (donuceně povinně) rozdělit – to aby nebyl najednou bezpracným zbohatlíkem který by si mohl dovolit vše kupovat a ostatní by přitom dál museli dřít. Takže to by ke spáse nevedlo. Druhá možnost je snížit poměr zlata na bankovku → takže pak může být natisknuto několikanásobně více peněz. Ovšem to se bere opět jako průšvih a podraz a známka chudnutí, tudíž nastane stav, kdy domácí spořiči i zloději budou opět víc šetřit/krást (prý na ještě horší časy) a zahraniční parťáci budou chtít za své valuty něco mnohem cenějšího než devalvované bankovky.
Třetí věc jsou úroky. Nikdy se mi nepodařilo zjistit, jak že to vlastně soudruzi chtěli udělat, aby ty úroky v tomhle systému nedělaly neuvěřitelný bordel a bylo dosahováno jakési údajné třídní spravedlnosti. Po letech si myslím, že zainteresované soudruhy nikdy ani nenapadlo, že úroky ve zlatém standartu dělají v podstatě neuchopitelný bordel. Nicméně těm echt-podrazáčtějším mezi podrazáky to bylo jedno.
Je to jednoduchý. Když někdo ve zlatém standartu někomu půjčí na úrok, tak aby mohl být splacen úrok, musí někdo jiný o peníze přijít. Bordel však je, jak že se má úrok vyúčtovat a pak jak poznat, jak ten systém na tom ve skutečnosti zrovna je. Když si někdo půjčí na úrok, musí částku představující úrok někde vzít. Ale kde ji má vzít, aby jiným nechybělo?
Systém jako celek má jen omezené množství peněz. V případě že si je půjčeno z „banky“ (ze systému), tak systém v tu ránu zchudne a vzroste inflace – banka má méně, v oběhu je více. Když si je půjčeno z jiných složek, znamená to zchudnutí jiné složky. Ale kde vzít na ten úrok? Když to bude opět ze systému, tak ten po chvíli zchudne ještě víc (má další výdaj čili i další inflaci). Druhá možnost je vzít to od někoho ze střadatelů a tím pádem zchudne nějaký spoluobčan (a nabourává to minimálně údajnou společenskou rovnost); obrat zlodějské papaláše a veksláky se nikdy nějak nepovedlo. Třetí možnost je vzít to odněkud z krámů, ale v tu chvli zchudne třeba podnik. Čtvrtá možnost by byla vzít to ze zásob pro valuty od spojenců – přičemž těm by se nelíbilo že jim ubývá zásob valut jen proto, aby mohla být splacena nějaká cizí půjčka. V každém případě na to, aby se splatil úrok, prostě v tom systému musí někdo zchudnout. Takže když dojde na splatbu, tak i v případě úspěchu splatby je to na úkor někoho jiného, toho kdo díky nutnosti vzít na úrok schudl.
Pak se také nabízí možnost vysrat se na stát a půjčovat si mezi sebou → ale kdo pak má ty státní vyžírky živit + z čeho by si pak různí papaláši nakrádali pro sebe, že? Nicméně i pro půjčování mezi sebou platí to, že na to aby byl splacen úrok, někdo musí zchudnout. Akorát když někdo počítá s tím že splatí úrok ze svých úspor, tak půjčkou na úrok nejspíš neukazuje zrovna moc inteligence, neboť na tom po splacení úroku prodělá.
No a jak poznat jak na tom vlastně systém zrovna je? Jedno je jistý, bordel ve kterym se dál chudne a musí chudnout, úroky nejdou splácet bez chudnutí. A když některý podniky přejdou na bártr (výměnný obchod), nemaj jak vydělávat na různý svý papaláše a hlavně na jejich ulejvky a zlodějny. K čemu je papaláši když podnik dodá druhýmu třeba kolejnice výměnou za beton? Z toho se papaláš nenažere ani nevožere, a žádná děvka mu za to taky nedá. Reforma nemožná.
Jako chlácholící uklidňovačka je prezentován blud, že prý ne moc rychle rostoucí inflaci vyrovná úročení. To je velenesmysl! To že úroky mají vyrovnat že jsou peníze jinde než v bance je blbost, čím víc úroků, tím víc nějaké části systému chudnou, takže i kdyby všechny peníze které byly vzaté z banky byly do ní vráceny, tak o všechny úroky musí být někdo setsakra chudší i když na to není kde vzít! Navíc úroky se počítají jen z půjček, kdežto inflace z celého objemu peněz → a jelikož né celý objem peněz je půjčen, úroky by to – i kdyby na ně bylo kde vzít – stejně nikdy nepokryly.
Čím víc ve zlatém standartu rostou obchody a spoří se a půjčuje na úroky, tím méně je jasné, kde na to brát aby se nechudlo a společnost bohatla.
Jednou takovou hodně chabou snadno-vytřískávkou jak z nějakých občanů dostat alespoň nějaký prachy zpátky do systému je nějaká státní loterie (alá Sportka apod.). Ale skutečně to je jen takové drobné odsouvání pádu státu do chudoby.
Jinak to rozumně prostě nejde. Systém stále chudne když v něm lidé mají úspory, stále chudne když musí směňovat a udržovat valuty aby mohl kšeftovat s jinými státy, a stále chudne když vzrůstá populace i množství obchodů. Před lety byly ke kšeftům třeba jen sekyrky a dláta, pak se objevily i vrtačky a sbíječky, pak i aku vercajk, různé služby, placený softvér atd., zkrátka množství komodit se kterými se kšeftuje stále vzrůstá, ale zlata je plumínus stejně a tedy peněz na víc a víc kšeftů též. A v neustále chudnoucím systému na to, aby byly spláceny úroky, musí být čím dál více jednotlivých 'složek systému' ožebračováno.
Objevují se však poučky, že lidstvo prý technologicky vzrostlo, životní úroveň že se zvedla atd. a to prý je nová hodnota. Tvrdívají např. ti, kteří nikdy nemuseli pořádně růčo máknout, anebo nikdy neměli pořádnou depresi, ani nezažili válku či poválečný svinstva v plný parádě.
Situace se navíc umocňuje tím, že vše co bylo vybudováno a co mělo pomoci zajistit navždy slibované již vždy lepší zítřky, chřadne a koroduje a potřebuje údržbu. A ta stojí čím dál víc a díky omezenosti finančních prostředků se musí volit mezi údržbou a třeba investicemi do něčeho nového nebo podporou něčeho jiného.
To se třeba vybudovali za těžké peníze podniky a haly apod., jenže bájný komunizmus nějak né a né se objevit a i takový kravín potřebuje pravidelnou údržbu jako třeba pravidelně vymalovat, nehledě na staré oprýskané budovy či dodělávající stroje – což se týká všeho, sportovní haly i třeba nemocnice. A kde na to všechno vzít, když náklady na provoz, údržbu a rekonstrukce budoucích provozů nikdy nebyly zahrnuty do množství bankovek které byly natištěny v poměru k množství zlata? A i kdyby byly, kde vzít na vzrůstající množství obchodů, když nikdy nebylo počítáno s tím, že objem obchodů bude vzrůstat?
Nakonec tak přichází na řadu tzv. měnová reforma → zlatý hřeb zlatého standartu. Vytisknou se nové peníze v mnohem větším objemu než předchozí měna, stanoví se třeba kurz „směny“ se starými penězi; a případně se u nějakých těch třídních nepřátel prověřuje, kolik starých peněz směňují za nové, to aby bylo odhaleno jestli také nesměňují nasyslené ulejvky. Byť to v tom lepším případě, v tom horším se občanům rozdistribuují maximálně tak akorát dočasné poukázky na základní stravu jinak šmitec.
No a jak to mají tamní papaláši? Ti již předtím ulili peníze někam do zahraničních valut, zlata, tzv. umění, nemovitostí apod., takže se jich žádné ožebračení v podstatě netýká. Jestli by za to dostali ve staré měně tolik, dostali by adekvátně stejně i v nové. A výplaty jim plynou dál a dál.
S tím nejde skutečně nic prosperujícího vymyslet. Jediný stav kdy by vzrůstalo množství peněz pro danou populaci by byl, kdyby ta společnost natvrdo vychcípávala. Prostě začalo by to tak, že by tam lidí bylo hodně a jak by zechcípávali, tak pevně dané množství peněz by vycházelo na čím dál méně lidí. A jak by dále a dále chcípali, tak by je nemuselo trápit splácet závazky (ani třeba okrádat nebožtíky) a dále by na zbylé přežívající vycházelo ještě více peněz. A jacísi poslední mohykáni by před skonem byli největšími boháči – ovšem nesdíleli by to s nikým :-).
Existuje však jedna teoretická zvrácenost která však nikdy nenastala, a ta se nazývá deflace. Předpokládalo se, že populace i množství obchodů bude sice růst, ale vzhledem k omezenému množství peněz se to mělo řešit tak, že se prý měly snižovat ceny aby na to zvýšené množství obchodů pořád bylo. Třeba že na začátku mléko stálo deset korun, ale po čase už mělo stát třeba jen korunu. Ovšem už se jaxi nesdělilo, že zároveň s tím by se nejenže musely snižovat úspory (takže z našetřené tisícovky by byla rázem stovka za kterou by si člověk mohl koupit to samý hovno co předtím za tisíc), ale vzhledem k rostoucímu množství obchodů s cizími státy a dalším růstem populace by se muselo snižovat ještě více, čili spíše geometricky než lineárně. Takže na ty malé ceny by se nakonec muselo nechat vyrazit enormní množství jakýchsi pod, super či hyper halířů.
Aktiva&pasivačili bohatnutí nikoliv přátel na úkor kohokoliv až to smete všechny
Vychytralci v kapitalizmu ke konci americké války ve Vietnamu zjistili, že na kšeftování s dolárky jim již vůbec zlatý standart nestačí. Obchody se globálně rozrostly po celém světě a vícero kontinentů potřebovalo čím dál víc zlata, aby mohly dotiskávat další peníze ve svých zlatých standartech. Amerika byla velký stát a dolarů měla hodně a namísto aby stovky států kšeftovaly mezi sebou se všemi svými měnami (s neskutečnými složitostmi a bordelem který by z množství používání několika set měn vycházel), hodně obchodů se začalo odehrávat v dolarech. No a kapitalisti se rozhodli zrušit zlatý standart a natvrdo přejít na ekonomiku aktiv a pasiv → což jim umožnilo nejen vyhnout se bankrotu ve zlatém standartu, ale také si zcela libovolně natiskávat další a další peníze na všemožné půjčky do celého světa, aby celý svět přetvořili v jakýsi supermarket, ve kterém by byli vlastníky onoho supermarketu a ve kterém by nejenže všem občanům (= „zaměstancům“ i „zákazníkům“) šéfovali, ale určovali by jim (tiskli) peníze a vypláceli jim z nich výplaty, ale peníze by si navíc ještě brali v podstatě z každé transakce v tom systému = v podstatě takový trumpovský sen → všem všechno určovat, a i přes všechno určování jim výplat i majetku je stejně ještě ožebračovat v podstatě při každé transakci. A učinit je na tom superzmrdském systému natvrdo závislými, aby neměli na výběr a museli uctívat šéfa který to prý celé ovládá a řídí – i když člověka ať šéfuje jakkoliv a komukoliv, žádné uctívání neuspokojí, ani to od blbců, ani od těch stejných, ani od inteligentů chytřejších než šéf.
V ekonomice aktiv&pasiv je jeden ohromný podraz – pro ožebračované jsou pasiva vydávána za totéž co aktiva. Aktiva jsou v podstatě nějaké věci které mají nějakou reálnou hodnotu (hodnotu z hlediska „standartního vnímání světa běžným člověkem“). V případě bankovnictví které zavedlo rozdělení na aktiva a pasiva jsou aktivy například vklady střadatelů do banky. Pasiva jsou oproti tomu sliby, že v nějaký čas prý dlužník zaplatí aktivy, tedy něčím co prý má skutečně cenu.
Funguje to třeba následovně. Do banky vkladatelé uloží třeba tisíc korun. To jsou tedy aktiva a banka má prostě tisíc peněz, tzv. aktiv. Někdo si půjčí třeba stovku na 10% úrok, tedy by měl vrátit 110.
Ve zlatém standartu by v tu chvíli banka měla jen 900 (1000 – 100 půjčka). Nikoliv však v kapitalizmu, tam to banka naopak sečte a prohlásí, že má nyní 1110 (1000 v aktivech + 110 v pasivech).
Dále je prohlášeno, že jelikož bance prý vzrostlo jmění z 1000 na 1110, tak že je prý v ekonomickém růstu. Samozřejmě že bankéři si za uzavřený kšeft vyplatí odměny, které jim prý po právu náleží. Takže bankéři si vyplatí třeba 50 korun na odměnách a tváří se to, že banka má nyní 1060. Jenže zde se odehraje největší podraz kapitalistického finančního systému. Bankéři si odměny vyplatí z aktiv, čili z vkladů střadatelů a to v podstatě ihned poté co půjčí peníze 'ze vzduchoprázdna', fakt z ničeho.
Banka tedy po vyplacení odměn bankéřů o sobě tvrdí, že je stále v ekonomickém růstu, neboť prý má 1060 peněz. Jenže ve skutečnosti nemá 1060 peněz. Kdyby v tu chvíli do banky přišli vkladatelé a každý by si chtěl vybrat jen svou částku kterou tam vložil, banka už by na to neměla. Má 950 peněz (o padesátku připravili vkladatele bankéři na svých odměnách) + má jakýsi slib dlužníka, že prý v budoucnu někde sežene reálných 110 korun a ty prý splatí. To je prostě pasivum, slib dlužníka že prý v daný čas zaplatí aktivem. Kde má dlužník vzít částku je jeho problém, to že opět musí někdo jiný zchudnout je nabíledni.
Další věcí jsou bezhotovostní platby. Banky už ani nemusí mít dostatek hotovosti aby vyplatili třeba vkladatele. Většina plateb se odehrává bezhotovostně a reálně jde jen o změnu číslic kdesi v počítačovém systému. Nicméně jakákoliv transakce je pro bankéře uzavřený obchod a za obchod si obchodník vyplatí odměnu. Odměnu si však neustále vyplácí z aktiv a ihned, nikoliv až když dlužník teprve něco splatí (to si tak akorát ještě navíc vyplatí nějaký bonus, že už se něco splatilo).
Když v kapitalizmu krachuje banka, tak je to proto, že má méně aktiv něž kolik si chce někdo vybrat. A méně aktiv nemá díky tomu, že by nespláceli dlužníci, nýbrž zčásti proto, že bankéři už si z aktiv vyplatili odměny (a ty pak třeba i soukromě probendili na nějakých večírcích či párty), takže pak na někoho kdo si přijde pro hotovost už prostě nezbývá :-(; plus zčásti proto, že bankéři svěřená aktiva dále různě tzv. zainvestovali, třeba do nějakých jiných akcí které jim za to měly v budoucnu přinést další zisk, např. do kupování či financování všeho možnýho, aby to třeba dál pronajímali a ještě více bohatli na dalších a dalších provizích.
Ve vzrůstající chamtivosti je poté jako aktivum bráno všechno možné, už nikoliv jen peněžní vklady. Na různých burzách jsou různě vydány různé pamflety o tom, že prý něco patří držiteli jakéhosi toho pamfletu a i to je pak bráno jako aktivum. I se sliby se pak kšeftuje a různá pasiva jsou obchodována a brána jako aktiva, takže sliby že někdo něco prý někdy splatí, jsou brány jako reálné bankovky a dále se s nimi kšeftuje. Ovšem ze všeho si kšeftaři berou provize, takže reálně se něco s nějakou hodnotou stále díky systému odměn přesouvá k omezené skupině vlastníků finančních ústavů.
Jen bych se ještě pozastavil na vyjasnění termínu financování → on to je v podstatě ryze zištný pronájem a nikoliv nezištná laskavá pomoc. To třeba stát nemá vzhledem k plýtvání třeba již dostatek elektřiny a hodilo by se mu vybudovat novou elektrárnu. Jenže nemá na to prachy a tak schání někoho, kdo by tu výstavbu elektrárny spoluzacáloval. No a sežene třeba banku, která se zaváže ji třeba tzv. (za)financovat. A že v budoucnu až prý bude elektrárna vyrábět proud který se bude prodávat, tak banka bude mít podíl na akciích a z tohoto podílu se jí prý bude vracet ta částka kterou vložila do výstavby plus její zisk který si domluvila. Což není v podstatě nic jiného, než že se banka stává spoluvlastníkem elektrárny a vydělává v podstatě na „pronájmu“. Ale je to ještě horší! Slovo pronájem pro tohle není přesné a bývá chápáno jinak. V samotném pronájmu jde o to, že se obě strany dohodnou na nějakých podmínkách a jedna nabízí něco k dispozici a druhá za užívání třeba platí penězi. Ovšem předpokládá se, že obě strany mají na výběr a možnost to třeba změnit. Majitel třeba může dům prodat, klidně i nájemci. Nebo nájemník se může třeba odstěhovat. V případě financování bankou nějakého významného projektu typu nezbytná elektrárna však jde spíše než o pronájem o tvrdou závislost asi ne nepodobnou drogové závislosti. Banka či jiná finanční skupina by v takovém případě mohla dojít až i do stavu, kdy díky chamtivosti budou finančníci tvrdit něco ve stylu: „My jsme vlastníci a vy jste povinní nám cálovat! A jestli nemáte, tak nepoužívejte elektřinu!“ Jenže odběratelé a koneckonců i bankéři jsou na té elektřině závislí. Takže pak je to vlastně jak vztah droga-feťák. Bez feťáka (odběratele) má droga (finančníci) smůlu, ale feťák bez drogy se z toho může - dá-li Bůh - zotavit a uzdravit :-).
Co však v takovém systému dělá půjčování na úrok? Primárně se zdražuje všechno všem, tedy i těm, kteří si třeba nikdy nic nepůjčí, neboť ceny nejsou nijak plánovány ani regulovány a vše prý ke spokojenosti prý všech prý vyřeší tzv. volný trh.
Opět jednoduché. Chamtivec má třeba obchod a chtěl by si víc nahrabat. Vezme si třeba půjčku na reklamu aby přilákal víc zákazníků. Na to aby mohl v pohodě splatit úrok, musí mít větší tržby. Když mu přijde víc zákazníků a má víc tržeb, vypadá to jako americká pohádka ve které prý mohou všichni zbohatnout a žít si prý šťastně. Co to udělá s jiným obchodníkem samozřejmě chamtivec neřeší, to prý je problém konkurence. Konkurenci ale tedy ubyli zákazníci a stojí před rozhodnutím jestli třeba zkrachovat a třeba i krutě vymýšlet co dál, nebo jestli to zkusit nějak zvrátit. Tak si třeba taky vezme půjčku na úrok a investuje do úpravy prodejny aby to zákazníci měli jednodušší. To třeba přivede některé zákazníky zpět.
Nebudu to natahovat, situací se dá vymyslet dost, ale jde o jedno, o to zdražování všem. Takže to se třeba nelíbí onomu prvnímu chamtivci. Ubydou mu někteří zákazníci, ale dluh musí splácet. Takže něco zdraží (je to prostě volný trh) – a průser je na světě. Jen aby mohl splatit dluh navíc s úrokem, tak zdraží zboží úplně všem. A ti aniž by vůbec měli šanci s tím cokoliv udělat, najednou musí cálovat víc. A to se projeví zpětně ještě hůře. Jezeďák už třeba musí nakoupit osivo o něco dráž a aby mu zbylo na provoz, tak pak třeba zdraží cenu obilí. To se pak promítne zase jinde. Nakonec se vzrůstajícími půjčkami na úroky a neustálého ožebračování primárně těch kteří nemají žádný příjem z odměn z aktiv, se zdražuje úplně všechno a všem, ale nikdo s tím není schopen nic udělat (nedá-li Aláh).
Jsou pak i různé pokusy různých povýšenců jak určovat ceny a jak ten trh (ve kterém se v podstatě již jen zdražuje) regulovat, nicméně vždycky je to tak, aby vůdcům dál šly v podstatě zadáčo různý odměny a lidi pod nima aby drželi huby i tempo. K tomu pak slouží i různý dotace, které prý mají zajistit udržitelnost (a prý i větší spravedlnost) celého systému který do záhuby vhání všechny které může, včetně sebe samého.
Je možné si ještě položit otázku, proč střadatelé vůbec vložili své úspory do banky, když je její vlastníci zcela zrůdně okradou a povede to k tomu, že se bude všechno zdražovat všem a i přesto budou vlastníci bank, pojišťoven, investičních fondů, úvěrových spolků, burz apod. stále dále bohatnout? Jako důvody se může uvádět např. že lidi o tom neví; i když ví tak si říkají že to přeci nemůže rupnout když je to tak velký (navíc všelijaký alternativy jsou v podstatě jen synonymy pro nefunkčnosti) + speciálně asi česky: ňák bylo ňák bude. Ono to nevzniklo samo od sebe od nuly, ale přešlo se na to z krachujícího zlatého standartu o kterém i tak většina lidí věděla velký kulový, hlavně že si někteří bužírovali – a ti co ne tak chtěli a když se jim naskytla možnost tak bužírují. A díky vydávání pasiv za aktiva to najednou vypadalo na zázračný růst a tedy prý zlepšení a vyřešení. A když už to přeci jede tak dlouho …
Pro úplnost v tomhle systému bývají tendence strašně strašit vzrůstající inflací a že prý by lidi měli utrácet aby se „prachy točili“, „ekonomika jela“ atd. Zastrašovači ale nejspíš jedou na tom, že sami mají příjem z nějakých akcií, dividend, transakcí, tantiém, poplatků apod., takže když se narozdíl od zlatého standartu netočí prachy, tak to znamená především to, že vychcánci si nemohou vyplácet aktivně odměny z proběhlých transakcí. To je to hlavní, to je hlavním účelem strašení → aby jim zase začaly zdarma chodit čím dál větší odměny. Proto se také zaštiťují tzv. trvalým růstem → jedině když se neustále odehrávají další a další transakce, tak jim z nich chodí další a další odměny. Jakékoliv další zbohatlické kecy o tom že prý inflace je prý „nepřežitelné svinstvo“ (a ti chudí prý musí víc dřít a hlavně dál utrácet způsobem jak doposud) a jak prý nesmí v aktivech&pasivech být inflace příliš velká ani rychlá, jsou projevem něčeho jiného jež je defakto shodné s tím, jak o údajně hrůzné inflaci různě plkají i někteří lidé s průměrným či lehce nadprůměrným majetkem s tím, že střadatelé prý přijdou díky tomu o úspory apod. Zlatostandardní definice inflace (tedy kolik peněz je v oběhu) tu již moc nedává smysl, takže byla spíše předefinována na nějaký růst cen vzhledem k nějakému předchozímu obdodí. Avšak motivací zastrašovatelů není ochránit jakési ještě větší chudáky (kterým ale za celý svůj život třeba nedali ve formě zakátu ani floka), ale jaxi uchránit svůj nahrabaný majetek neb mají asi pocit jako někteří zbohatlíci → že prý za to jaxi dostanou něco ještě lepšího (alá Korán 18:35,36).
Nicméně samotný termín inflace je takový univerzální termín, díky kterému jsou prý ty průsery. Brává se tedy jako poměr starých cen a nových za nějaké období. Ale ti co to všechno svádí na inflaci v podstatě pouze chtějí, aby systém ve kterém si nepotřebně nadužívali, mrhali a nekonali efektivně, samozřejmě dál pokračoval a oni mohli dále a dále ještě více nepotřebně nadužívat, ještě více mrhat a ještě více hatit radost těm, kteří o ně ani jejich manýry nestojí.
Jenže inflace (zdražování) je neoddělitelnou částí tohohle systému, neb skutečně nelze mít aktiva&pasiva bez toho, aby to vedlo ke zdražování. Reforma opět nemožná.
Ekonomika tvořená majsiremaneb Sbohem rozume
V honbě za čím dál větším majetkem a toho ho čím dál snadněji dosáhnout se došlo k tomu, že se bude vydělávat majsirem. Nevím přesně jaké jsou různé výklady arabského slova majsir, ale zde je to bráno jako sázení či sázky (či hazard).
Začaly se uplatňovat různé opce. Různé smlouvy o cenách či podmínkách v budoucnu apod. Některé alespoň ještě nějak pochopitelné, např. opce na nějaké potraviny či ropu apod.
Že např. když jezeďák dodá na podzim tolik a tolik obilí v té a té kvalitě, tak že mu obchodník garantuje že to od něj koupí za tuto cenu. A když takto nedodá, tak že holt třeba za tu která bude zrovna aktuální.
Jenže přibyly i různé sázky na to jak se třeba hýbnou kurzy měn nebo akcií nebo právě ceny nějakého zboží. Většinou se to odehrává na burzách a samozřejmě majitelé burzy si z každé sázky vyplatí provizi.
Aby toho nebylo málo a nebylo to snad i nějak ještě alespoň zčásti pochopitelné, tak se také stalo, že se přišlo na to, že pomocí počítačů se dá nakupovat a prodávat akcie a jiné burzovní výmysly v mnohem rychlejším čase a mnohem větším objemu než by kdy zvládl člověk. A že se na tom dá setsakra vydělávat.
Kdyby se řeklo, že to je ohromnej podraz, tak by to nebylo moc přesné. On to podraz je – ale ne v těch rovinách které člověk klasicky jako podraz chápe → že ho někdo úmyslně oblbne a podvede, ale že podvedený i šmejd zůstanou ještě v lidském prožívání. Ohromnej podraz je vydávat pasiva za aktiva, obchodovat s pasivy jako s aktivy a za takový kšefty si vyplácet odměny z cizích aktiv, a to i ještě dříve než dlužník vůbec něco splatí. To je podraz a z člověka který to vědomě praktikuje se stává křivák.
Pro nasazení počítačových systémů na kšeftování na burze se spíše hodí popis, že jde spíše o co nejefektivnější využití daného systému. Stále zůstává to křivácké z aktiv&pasiv, bezohledné sobectví skrývané pod nablýskaným zevnějškem které se neohlíží na to, co to dělá ostatním → hlavně že jemu se dostává čím dál víc. A maskuje to tím že ze sebe dělá strašnou chuděrku či chudáčka když to vypadá na krizi a i se mnohdy snaží vypadat jaká je to prý nespravedlnost že asi zchudne když toho prý pro ty chudáčky tak strašně moc prý udělal a prý dále dělá. Na rozdíl od chudých kteří jsou nasraní a kteří akorát tak dále vidí, jak jim téměř nikdy nikdo nic nedal a nevěří že někdy dá. Ovšem přibylo opět něco navíc. Tentokrát naprosté odlidštění, ztráta lidskosti.
Stejně jako se třeba chamtivý obchodník neohlíží na nikoho když zdraží zboží všem zákazníkům a nikoliv jen tomu od kterého si půjčil na úrok, tak ten kdo obchoduje pomocí počítačových systémů se vůbec neohlíží na to, co to znamená pro ostatní. Hlavně že vydělá co nejvíc a ještě nejlépe co nejrychleji.
Neznám všechny varianty toho elektronického vekslování, takže pro příklad spíš jen namátkově. Například někdo má nějaký akcie a chce je prodat. Musel by se kouknout na jakých burzách se za jakou částku zrovna ty akcie dají prodat. Burz je víc než pár a ceny na nich se mění i ve vteřinách a člověk není schopen porovnávat tolik údajů najednou. Vybere si tedy že třeba chce prodat na jedné burze konkrétně za 30 euro a prodá. Ale počítačový program zjistí, že na jiné burze se to dá zrovna prodat za 31 euro, tak koupí tu akcii za těch 30 euro a ihned jí přeprodá za těch 31. Takhle stihne porovnávat a provést miliardy transakcí za den a jeho majitelé mnohdy vydělávají neuvěřitelné miliardy během třeba pár dní.
Další věcí je, že aby kšeftař na burze byl udržován v jistém napětí a měl tedy jistý adrenalin 'z tajemna' a o to větší radost když s něčím vyjebe a vyjde mu to, tak má možnost nastavit si různé rozpětí cen, kdy mu kepl třeba automaticky prodá nebo koupí nějaké akcie. Např. zadá že tyhle akcie chce prodat když cena bude mezi 20-25 eur, a druhé akcie koupit, když cena bude mezi 15-20 eur. No jenže keplové algoritmy díky mohutné výpočetní síle dokázaly všem takovým 'rozpěťářům' vždycky prodat ty akcie za tu největší cenu, stejně jako od nich koupit za tu nejmenší. Co jsem četl před pár roky, tak to právě ty různé rádobyvychytralé závisláky na tom obchodování tak štvalo, že s tím začali končit – a burzákům pak nezbylo než to keplové obchodování nějak zregulovat. Ale jak to zregulovali a jak to je dnes podmíněno to netuším, to už jsem se nikde nedočetl (a fakt to nevyhledávám, nezajímá mě to).
Hlavní nevýhoda takové 'ekonomiky' je však ta, že jsou všelijak vytvářeny, převáděny i bořeny ohromné částky přes všechno možné (a pro běžného člověka až i nemožné a nepředstavitelné věci přes které to probíhá) a nikdo ze zainteresovaných lidí se v tom nevyzná. Ovšem ti co s tím mají co do činění pak natvrdo ke všemu přistupují jenom jako k nějakému systému. Vytrácí se jakákoliv živost a čím dál víc se společnost potácí v nenadálých mohutných událostech (výkyvech), ve kterých jednotliví protagonisté k jiným protagonistům přistupují již jen jako k nějakým částem neživého systému. Navíc aniž by si to uvědomovali.
Myslím že moc dobře je to vidět třeba na jednom z přístupů ke kovidu. Tolik keců třeba hned zezačátku o tom, jak prý se musí „zploštit křivky“! Nikoliv „jak můžeme zachránit nemocné, nebo jak jim alespoň můžeme pomoci (ulevit)“. Kdepak! Musí se prý „zploštit křivka!“ (kterou nám vykreslil kepl na základě všelijak nepřesných a cinklých dat). Skutečně velký rozdíl mezi živou a mrtvou rétorikou.
Že braní na úroky může vést k naprosto odcizené a mrtvolné rétorice, která ke všemu živému přistupuje již jen jako k neživému systému, s tím jistě mnozí 'islámští učenci' ve svých rozborech nepočítali :-). Ale jde to ještě dál, byť pro různé zpátečníky, nostalgiky a nalhávače jak za jakýchsi starých časů prý bylo všem lépe to může jít i dozadu :-)!
Neandrtálsky:HUgůhu, múkuku kukuku, cs:Propříště, neotřít kopřivou ale lopuchem![o předávání nabitých zkušeností po vykonání velké potřeby → ale pozor, tak enormně rozvinutý systém citoslovcí neměla snad žádná jiná kultura! Byť tedy s písmem to tam těžce haprovalo. Ale pro zpátečníky ani tam nebyl ideální stav – i takové kopřivové poučení-se-na-vlastní-řiti byl totiž pokrok!]
Virtuální ekonomika v níž jsou průšvihy sváděny na děje které nikdy neexistovaly a neexistují
To už je stav, který začíná být téměř jasně vidět v současném světě, byť tomu ryzímu svádění to na neexistující děje to přeci jen ještě asi nějakou dobu potrvá než bude plně patrné.
Někde v globálu se něco pokazí a odnese to značná spousta lidí. Obchodování v globálu a vůbec celá civilizace připomíná spíš počítačový systém než nějaké sdílení mezi živými bytostmi. Jelikož jsem ajťák a sám něco programuji, tak něco vím i o vzniku a opravě některých chyb v programu.
Dělám hodně v LibreOffice. Jednou mi program hned po nějaké triviální operaci celý spadl a nahlásil jsem chybu. Chytl se toho některý vývojář a opravil ji. Vše je volně přístupné, a tak jsem sledoval opravu té chyby. Celý program který má nainstalovaný asi 1GB a v kódu myslím přes 6 miliónů řádků, spadl snad během tří kliknutí. Chyba byla dalo by se říci úplně triviální – stačilo u jedné jediné proměnné zkontrolovat, jestli má nulovou hodnotu. Jedna jediná buňka v paměti když byla nula, tak to natolik zcela nečekaně ovlivnilo všechny následující instrukce (kterých bylo třeba několik miliard), že to nakonec celé slítlo. A stačil přidat jediný příkaz typu 'když tohle není nula tak pokračuj' a funguje to dál. Ta chyba tam tipuji nebyla dána úmyslně (byť jen Aláh ví jak to přesně bylo :-)), pro zpracování tzv. 'null proměnných' se mnohdy stává že se musí testovat na nuly a když tam to testování není, tak se to pak někde pokazí. Nicméně triviální chyba způsobila fatální pád systému.
Pro příklad s globálem pak stačí, aby třeba někde něco pokazilo nějaké zvíře nebo se stala nějaká nehoda – a najednou je z toho značná část systému docela v hajzlu. Jeden příklad – v Suezu se třeba šprajcla jedna loď a globálnímu obchodu mohl téměř zvonit umíráček.
Z hlediska přesných počítačových algoritmů už se toho asi moc udělat nedá, neb se přechází na ÁÍčka čili nějaké ty pseudostatistiky mixlé s náhodami. A jak dlouho asi potrvá než se začnou objevovat přístroje na změnu vnímání, neb chlast, drogy a promiskuita už nebudou s to tlumit nežádoucí pocity?
Pro různá individua jistě bude přitažlivé nechat si různými frekvencemi přímo stimulovat mozek, zkoušet si rozšiřovat třeba zorné pole, nechat si oblbovat vnímání všelijakými nepotřebnými 3D kravinami apod. Tudíž stádní závisláci se asi mají na co těšit (i když to že jim to bude zároveň těžce škodit budou asi tradičně odmítat), jen to zrealizovat až bude k dispozici dostatečný výpočetní výkon. Ostatně i ta různá umělá inteligence, strojové učení, neuronové sítě apod. byly navrhovány snad již někdy v 60. letech 20. století – akorát něco z toho začalo být realizováno až třeba o půl století později když už byl dost veliký výpočetní výkon.
Výpočetní výkon ještě nestačí na to, aby šlo falšovat videa v reálném čase, stejně tak ještě nestačí na to, aby šla falšovat alespoň audia v reálném čase. V reálném čase znamená vytvořit falešné video s požadovanými daty třeba během několika setin sekundy. Aby třeba kdyby mělo dojít na živý přenos nějakého kecajícího papaláše, bylo možno třeba každému uživateli který by to sledoval poslat úplně jiné video – třeba s úplně jinými slovy a samozřejmě i úplně jinou gestikulací a mimikou, nebo klidně s úplně jiným blemcákem, navíc třeba v pozměněném celém prostředí.
Než se současný přímý přenos od natočení dostane k divákovi aby ho mohl shlédnout, je to i na velmi rychlém připojení s prodlevou pár vteřin. Technicky nejde jen o zpoždění než se data pošlou a než jsou přijmuta, ale také o čas potřebný na kompresi dat a dekompresi dat. Při dostatečně silném výpočetním výkonu by šlo data vyslaná k uživateli změnit aniž by ta změněná byla předem připravena a aniž by to mělo vliv na rychlost ve které mu dorazí.
Takže kdyby například někdo sledoval projev svého plkajícího idolu ale od natočení do shlédnutí na mobilu by uběhla třeba vteřina, tak při dostatečném výpočetním výkonu by kepl byl schopen třeba během desetiny vteřiny změnit celé video a k uživateli by se poté v té vteřině dostalo již jen vytvořené falešné video předělané na míru dle zadání, nikoliv nějaké předělané dříve a jen přeposlané jako pravé. No a takhle by šlo poslat jiné video třeba všem uživatelům kteří by se na to dívali. Personalizovaná reklama či personalizované výsledky vyhledávání jsou jen slabý odvar hromadného falšování videí v reálném čase.
V současnosti však toto nelze udělat ani s audiem.
Druhou věcí je – a myslím si že se to již různě děje a zkouší – napasovat na všechny ty kšefty na burzách apod. vzorkování umělou inteligencí. Kepl s velkým výpočetním výkonem by si navzorkoval všelijaký transakce na burze a všelijaký vztahy k nim. Pak je s tím sice nějaký to sraní, ale jde do toho přimíchat ohodnocení který druhy transakcí jsou životně důležitý pro nějakou danou skupinu lidí a pak koumat, jak by se pomocí jiných transakcí daly ovlivnit ony důležité transakce jiné skupiny, aby to poté ovlivnilo požadovaným způsobem nějakou skupinu → a tím se pokusit ovlivňovat transakce v celém globálu ryze ve svůj prospěch a v těžký neprospěch svých nepřátel, nejlépe ssamozřejmě aniž by si toho ti všimli.
Né že by to bylo zaručené, ale z hromadného vzorkování třeba vyjde, že stejně jako padají akcie nějakýho podniku, tak stejným způsobem (což znamená kdyby se to vykreslovalo třeba na nějakých grafech) padá cena hajzlpapíru na jiném kontinentu a stejným způsobem se hýbe cena pečiva v nějakém odlehlém velkoměstě. Takže co s nějakou takovou jakoby nevinnou komoditou zkusit hýbnout právě jinde na planetě? A ukáže se nějaká provázanost nebo ne? A za jakou dobu?
Sice bych se tohohle neděsil, ale myslím že všelijakým alternativcům a sváděčům to na entitu zvanou oni tohle může dodat další fráze do pošahaných konspiračních teorií :-), tudíž se jim může rozšířit rétorika např. do: "krachuje tu fabrika, to tam v tom pralese hejbli s rohlíkama a tohle je výsledek!!!"
'Vzorkování transakcí, komodit a vztahů mezi nimi' se však docela špatně vysvětluje, neb lidé kteří jsou fakt inteligentní a schopní to pochopit, se do toho nechtějí moc namáčet – přeci jen dát svou inteligenci všanc jen pro to, aby se někde ještě víc a ještě nepotřebněji napakovala nějaká skupina perverzních psychopatů a hodlali v tom dál pokračovat i přes zničení úplně všeho a všech i sebe samých, to nikdy není moc lákavé.
Ony ty algoritmy na 'strojové učení' zase nejsou tak složité i když jsou některými vydávané za jakési zázraky. Nicméně může být nežádoucí že vždy kdyby se to pustilo na stejných datech stejně, tak by to dopadlo opět stejně a nikdy by z toho nevylezlo nic jiného než co z toho vylezlo poprvé. A jelikož tohle provozovatelům snažících se z dalších a dalších investorů vytáhnout těžký prachy nevyhovuje, tak se to prostě výpočetně prokládá náhodama, v některých výpočtech až téměř z poloviny. Pak to pořád stejně fakt nevychází, stále to generuje chyby, což se řeší nějakými obludnými seznamy vyjímek s výsledkem že to je okecávací nesmysl, nebo plagiované čisté CtrlCV, nebo směska co jakoby vypadá důvěryhodně ale obsahuje nesmysly a chyby neboli prostě nějak zmršené CtrlCV, případně změněné CtrlCV podle nějakých statistických metrik což je poté takové šálení – vypadá to sice jakoby né ryze odlišně a leccos se podobá nějakému reálnému vzoru, ale je to různě všelijak přeparchantělé, někdy i celé. Ale výstupy z těch ÁÍ – a to se týká především grafiky (obrázků či videí) – se dělají hodně na základě neurologických metrik, tedy bylo všelijak zjišťováno na co různí lidé a jak reagují, prokombinováno to se statistikami s příjmy z reklam, a výsledkem jsou obrázky (hlavně 3D), ve kterých je největší šance, že to v čumičích vyvolá pocity při nebo po nichž budou nejvíc utrácet prachy.
Pro člověka je hlavní problém s tím, jak ohromný výpočetní výkon to je a kolik třeba kvadriliónů a více operací to udělá i když z toho vyjde výsledek třeba během pár vteřin. To je pro člověka nevysledovatelné a nejenže nedokáže předpovědět co z toho skutečně vyleze (nicméně pořád jsou to jen pseudostatistické vzory proložené pseudonáhodami, takže to že to pořád dělá nějaké neuspokojující výsledky očividně podle nějakých mustrů bude tak jako tak spatřované, budou to pořád v podstatě ty samé 3D krávoviny které sice třeba nebudou vypadat jako od jednoho autora, ale budou stále působit poněkud stejně-divně), ale nedokáže v tom množství udělat ani případnou nějakou spolehlivou opravu když to udělá něco nečekanýho a on (či zadavatel) by to chtěl jinak, což se v reálu řeší rozšířením seznamu vyjímek a tedy vzrůstající programátorskou byrokracií, která přerůstá přes hlavu všem v tom zainteresovaným.
Ale je potřeba i upozornit na to, že ať je výsledek ÁÍček jakkoliv líbivý, stojí to enormní spotřebu energie, neb ty propočty jsou enormně neefektivní s nejasnou (což však nemusí nutně znamenat neexistující) vidinou na to, že by se daly zefektivnit.
I kombinace algoritmů falšujících audiovideo v reálu a brutálního vzorkování a pozměňování 'vztahů mezi komoditami' a sobecká snaha něco ovlivňovat za účelem ještě více si nahrabat, dává vystoupit kixům, o kterých nikdo z lidí není schopen říci, proč se vlastně takto dějí a kde se stala jaká chyba.
Samozřejmě kixy se nedějí díky těm algoritmům, ale díky tomu že různí křiváci takto různě křivácky uvažují – že si myslí že je v pořádku někoho jiného okrást, podrazit, obalamutit, obelstit, ublížit mu apod. jen když na tom ten údajně lepší tzv. vydělá. A různé odporné myšlení se samozřejmě projevuje ve světě, přičemž jsou různí kteří třeba křivácky nemyslí, ale zato křiváky obdivují (nebo by obdivovali) → no a pak z toho vychází nevyléčitelnej a nereformovatelnej balast všelijak ve světě.
Ovšem pak jde o to, jak to různí tzv. odborníci a různé tzv. autority poté vysvětlují těm holt v oboru či zainteresovanosti holt sice blbějším, ale jaxi jakoby najednou prý potřebným – a také najednou prý ne nějak méněcennějším.
Co se týká vysvětlování různých virtuálních ekonomických katastrof různými prý odborníky, tak to už se sny nemá nic společného.
Dokud ale systém jede, tak se různí tvorové mající se za jakési odborníky snaží sledovatelům třeba médií jaxi vysvětlit, co že prý za onu chybu může. Na něco takového není ani potřeba znát nějaké množství jakýchsi ekonomických pojmů, aby z toho pro příklad mohla být uvedana nějaká „pravda“, díky které prý ten nějaký průser je. Ale tak něco prostě plácnu co by se tvářilo odborně a prý to popisovalo onen důvod průseru: „hypertrofovaná podinflace v záporném pluspásmu indisponované re-úrokové koosazby“.
Vtip je v tom, že žádný takový děj neexistuje a ani neexistoval. Tvorové kteří kdysi byli lidmi (bytostmi s lidským prožíváním) již nemají nárok prožívat něco skutečně dobrého lidského, si budou vymýšlet bláboly nad bláboly jen aby z toho ještě zaprofitovali. Ty bláboly budou muset opakovat a být u toho vážní. Všechno jejich tzv. „poznání“ či „vzdělání“ je vystaveno na vyhrožovací vážnosti a jakmile zvážní něco dalšího, bude se jim to v nějaké míře v jejich nitrech realizovat. Budou se potýkat s nesmysly, které nic reálného neodrážejí – zrealizují se jim zcela natvrdo nesmysly, které nikdy předtím neexistovali a které ani pro jiné nebudou existovat. Ale pro ně to bude zcela reálné (třeba naprosto reálné naprosto šílené halucinace), a nejspíš pořádně zrůdné. No a když to nebudou prezentovat vyhrožovačně vážně, tak bude třeba vidět, že se posmívají, anebo že jim dělá radost, že ti, kteří se jim (prý zabezpečeným) nechtějí podvolit, trpí. Nebo třeba že mají radost z toho, když můžou někoho kdo se jim nechce podvolit, donutit k něčemu o co nestojí. Takže při veřejných projevech se budou všelijak motat a přepínat mezi vážností, předstíráním všeho možného, posměchem i perverzní radostí – alespoň zpočátku. Avšak v prožívání které jede již jen jaxi systémově, tedy jaxi rychle&efektivně a naprosto bez možnosti mít nějak na výběr i když je již kdesi v nitru natvrdo ouvej. A to ouvej se pak také – i v těch jejich projevech či třeba xichtech – začne projevovat.
A má cenu snad někoho z takových typů nějak litovat či se jim snažit nějak pomoci? Když v podstatě dělali veledrogového dýlera a do závislosti na něčem co lividuje všechny a z čeho přitom těžce profitovali se snažili nahnat všechny včetně sebe samých? A vyhrožovali tím, že když to prý někdo z těch dole odmítne, že prý to bude pro něj naprosto fatálně útrpné.
A má snad cenu snad nějak litovat nebo snažit se nějak pomoci některému z feťáků, kteří do svinstva ať již po dobrém či po zlém lákali/vháněli další a další? Z důvodu že prý to tak mají prý všichni a že prý se to prý MUSÍ!!! Má snad být nějaký „další nový svět“ vystaven zase na tom samém? Aby to dopadlo zase stejně?
Ekonomika poplatků a vnitřní prázdnotys bludy z ÁÍček
Bohužel možná dojde na to, že někteří roboti budou vypadat jako lidé a dokud se do nich neřízne aby bylo vidět jestli teče krev nebo ne, tak možná budou nerozpoznatelní od běžného člověka.
Ono na něco takového není potřeba nějaký echt brutální výpočetní výkon. Nějaký průměrák Mára Násos či Áňa Frťan Rumová stejně nedají ve své komunikaci větu delší než 10 slov a při jejich obvyklé hladince nemá informační přínos v podstatě žádná jejich věta, nehledě na nekozistentnosti a chyby, což z hlediska sémantiky zvládne reprodukovat i všelijak podprůměrný ChatBlbeček co jde spustit i na mobilu.
K tomu navýšit výpočetní výkon na generování pohybu, vylepšit servomotůrky, gyroskopy a setrvačníky, potáhnout to prcacím silikonem a ejhle, i pro nadprůměrného pivního blba už je to k nerozeznání od člověka – a třeba nějaké takové typy napadne zkusit takového robota přechlastat :-). Otázkou však zůstává na jak dlouhou dobu provozu takovému robotu budou stačit baterie.
Těžko také předvídat kdy dojde k nějakému mediálně propíranému sexuálnímu úrazu, neb díky pseudostatistice s (pseudo)náhodami bude dospěno výpočetně tomu, že klient sice robotovi správně zadal pokyn pro felaci, ale po chvíli namísto silnějšího sání došlo k silnému stisku umělými zuby :-(. A kdo pak za úraz blbce co si ho chtěl nechat vykouřit od robota může? Sám klient? Nebo snad programátoři té zparchantělé ÁÍ šalby? Nebo matematici do sestavili ty algoritmy? Nebo manažeři? Nebo výrobci materiálu? Nebo prodejce? Anebo na tom má každý zainteresovanec nějaký svůj díl viny?
Co se však týká takové ekonomiky, tak těm kteří v tom systému profitují půjde o to, aby měli nějaké neustálé provize. Už nebude sněno o tom být třeba milionář nebo miliardář, ale mít podíly z různých transakcí, poplatků, dividend, akcií, tantiémů apod., ostatně nazývává se to třeba pasivním příjmem. A služby by tam měly být jen na úrovni nikdy nekončícího pronájmu → žádné jednorázové zakoupení si a dál již necálování, kdepak, pořád poplatky a poplatky a poplatky a poplatky a takhle pořád. S omezeným množstvím peněz či spíše aktiv, takže je již od počátku jasné, že rozhodně ne na každého by se mohlo dostat. Takže se pokračuje v leštění, blyštění, nadhodnocování a pokrytectví. S různým školitelstvím, koučováním, mentoringem a podobnými iq-klystýry, kdy ti lepší za poplatky (prý nijak velké natož likvidační) prý pomáhají vytvářet další chudinky aby též byli lapší → jenže na všechny se nikdy nemůže dostat, tolik aktiv nikde není. Tudíž hlavně být přijímatel plateb rychleji a dříve než bude jasné, že na všechny se nedostane, samozřejmě téměř na úkor kohokoliv (prioritizace v myšlení se očividně ukáže jako velehrozný svinstvo), ale nikdy ne na úkor vzrůstající vnitřní prázdnoty či bezsmyslnosti. Otázkou je kdy začne být prožívána ta totálně hrůzná všepohlcující vnitřní prázdnota ve které po pohlcované/m nezbyde vůbec, ale vůbec nic.
Nicméně se již jasně ukazuje, že spousta produktů natož služeb které jsou za poplatky není vůbec potřeba a v ničem nijak zásadně nepomáhají a bývává to vše na jedno brdo – velmi zjevné např. na různých předplacených prý‐zábavnostech.
Součástí tohohle uspořádání společnosti je i totální ignorace. Ti kterým se v podstatě bez námahy dostává výše bakšiše zajišťující jim pro ně uspokojující existenci nehodlají nic řešit natož vyřešit, a k problémům přistupují ignorací – já mám!, a to že dělám problémy mě nezajímá. Ne cukr&bič, totální ignorace a pohrdání těmi pod nimi či nezasloužilými, a vše je prý zábava, šou, hra.
Nakonec takoví nikoho nezajímají, vzpomínky na ně zmizí rychle a již nikdy nikomu nechybí.
Co třeba prožívá člověk když je zapleten v půjčce na úroky
V mládí a ne-zas-tak-blahých studentských dobách (resp. v něčem blahých, ale v něčem i neblahých) jsem měl zkušenost být jak dlužník i věřitel. S relativně malými částkami, ale na tu dobu a osobní situaci někdy i většími částkami.
Jednalo se většinou o nějaké půjčky „na pivo“ apod. Vždy jsem splácel včas. Občas mi takto někdo z tehdejších kámošů dlužil, ale když nespáceli déle, tak jsem jim to odpustil. Pak byly půčky na zacálování kontokorentu na účtu v bance. Kontokorent je velezmrdstvo, pro studenta kterým jsem tehdy byl to znamenalo bejt v podstatě celej rok v dluhu, platit za to lichvářskej úrok a ještě mít na krku nůž v podobě neustále rostoucích lichvářských sankcí v případě nesplacení. Podáváno s propagandou založenou na strachu, pokryteckém pochlebování a vyhrožování (co kdybych prej najednou neměl peníze, to prej konťák na lichvářskej úrok s lichvářskejma sankcema je prej to pravý a nabízí se přeci hned! Ale běda jak nezaplatíš, budeš sedřen exekuční mašinérií o všechno možný bez jakékoliv milosti!)
Jednou jsem dělal několik měsíců věřitele jednomu tehdejšímu kámošovi. Po založení svého konťáku ho klasicky rychle prochlastal a když se to nějak za pár měsíců dozvěděli jeho rodiče a on potřeboval další prachy, tak mu to rodiče s nějakou tou dávkou nadávání zatáhli. Takto to dělala většina studentů jež našla zalíbení v chlastu, první prolití konťáku zatáhli rodiče. Ale pár nás bylo, kteří jsme na to vydělali brigádami sami, i když skutečně jen pár (a samozřejmě na úkor školní docházky :-)).
Studentovi jeho rodiče dali podmínku, že jim jednou za měsíc bude muset ukazovat výpisy z účtu a že bude muset být v plusu a nikoliv v mínusu na kontokorentu. To jim samozřejmě slíbil. Nicméně alkoholizmus byl silnější než snaha dodržet slovo a tak se zase jal konťák úspěšně prolemtávat. Chvilku se mu díky brigádě ve studentském baru dařilo držet účet v drobném plusu, ale možná i tím jak byl přímo u zdroje, tak se víc rozchlastal a najednou potřeboval půjčit dva tisíce aby konťák přelil do plusu. Ony to tehdy nebyly pro průměrného studenta tak malé peníze, bylo to téměř kapesné na měsíc na koleji, a to platba za kolej byla za ten měsíc asi poloviční. Já mu je tehdy půjčil, neb jsem po brigádách nějaké peníze měl. On se dušoval jak mi to hned vrátí, ale já si myslel, že hned to nebude, že to jak oba víme po ukázání plusového výpisu rodičům prochlastá (tvrdil že ne) a že mi to bude dlužit dýl. Nechtěl přiznat že by byl takový ochmelka a nechtěl přiznat že by se zachoval jak nějaká svině. Já mu tehdy říkal něco ve stylu: „Hele já teď ty prachy mám a nepotřebuju je tak ti je půjčim. Je mi jasný že je prochlastáš a že mi je nevrátíš hned jak slibuješ, ale to mi prostě nevadí. Ovšem když mi je nebudeš vracet nějakej čas a začnou mi chybět a budu je potřebovat, tak je z tebe budu muset nějak dostat – a to na tebe budu muset začít bejt i nějak nepříjemnej (myšleno rétoricky nepříjemnej :-).)“ On se skutečně dušoval že prý dluh splatí hned jak přelije konťák do plusu a prý neprochlastá. Jenže dopadlo to jak jsem předpovídal já. Prachy prochlastal (čemuž jsem se tehdy zasmál :-)) a pak několik měsíců nevracel. Jenže pak přišla doba kdy jsem musel nějaký svůj konťák přelít já a ty dva tácy jsem potřeboval. Musel jsem na něj začít bejt rétoricky nepříjemnej neboť jinak se to nedalo, tedy něco ve stylu ostřejším hlasem: „Hele sliboval si že mi to vrátíš a prochlastal si to. Já říkal že když ty prachy budu fakt potřebovat, tak že na tebe budu muset nějak ostřeji naléhat a ty si sliboval že na to nikdy nedojde. Několikrát jsem ti říkal že to vrátit potřebuju a vždycky ses na to vysral. A já ty prachy fakt potřebuju. Tak se netvař uraženě a nedělej že já jsem nějaká kurva.“ Tvářil se ublíženě a že jako já jsem ten špatnej když chci vrátit to co několikrát vrátit slíbil. Nicméně ty prachy mi za pár dní vrátil – jak toho prochlastal opět mnohem víc, tak opět naběhl s bulíkem za rodiči aby mu konťák opět zatáhli oni. A jak to udělali, tak mi vrátil ten dluh.
Tehdy jsem začal pochybovat jestli je takovej člověk vůbec kámoš když jsem ho předtím měl za jednoho z nejlepších kámošů. Ale přátelství na chlastu nejsou dobrá přátelství.
Po letech se mi zdál sen, že jsem mu znova půjčil neb na tom prý byl blbě a potřeboval prý prachy na živobytí. Jenže hned si za to dal někde v hospodě večeři a ještě se tam ožral s nějakejma amorálníma týpkama ňákym dražšim chlastem (vínem) než nejlevnějšim pivem. Myslím že ten sen jsem pochopil alespoň zčásti. Došlo mi, že se jedná o přístup, kdy dlužník ten dluh vůbec nehodlal vrátit, že vůbec nechtěl na dluh vydělat třeba brigádou, ale že prostě byl rozhodlej si to užít s chlastem a nic nikomu nevracet. A hrát to na to, že věřitel to z něj nemůže dostat, i kdyby ho v zoufalství že ty peníze sám potřebuje, třeba zmlátil. A i když v tom snu jsem to z něj chtěl vytřískat i násilím a zmlátil ho, tak mi to stejně nevrátil – a že bych si to ještě odsral u policajtů aspol. že jsem ho prý napadl.
Co jsem však prožíval když jsem dlužil, nebo když jsem půjčoval a pak mi bylo dluženo? Co se týká tehdejších mých dluhů, nebyl asi den, kdy bych neměl zkaženou náladu z toho, že někde něco dlužím a musím to splatit – a splatit tak, že na to musím vydělat (a to klidně i prací která mě vůbec nebaví a nezajímá a neseženu nic lepšího).
Co se týká mého tehdejšího věřitelství, když jsem tehdy tomu týpkovi půjčoval dva tisíce, měl jsem jakýsi pocit, že jsem někdo zajištěnej, že pro mě není problém vydělat prachy a že takto to bude vždycky; plus pocit že on je nějaký větší lempl a netáhlo který prostě potřebný prachy vydělat nehodlá i když podle mého pocitu snadno může.
A mám i dojem, že někde v pozadí mi běžel i určitý pocit, že jsem prostě něčeho dosáhl a kdyby to nějak skončilo (smrt), že za to beztak dostanu něco ještě lepšího.
Rozdíl mezi normálním obchodem a kšeftem s ribá
Podle mě je normální obchod ten obchod, když si lidé mezi sebou vymění něco co již 'vlastní'.
Např.: Hele já ti dám tohle dříví který jsem nadělal, ty mi dáš tuhle husu kterou jsi vypěstoval.
Při takovém druhu obchodu není na žádnou z obchodujících stran uvalen jakýkoliv závazek do budoucnosti. Prostě já mám tohle, ty tohle, oběma se nám hodí to co má ten druhej, tak to spolu vyměníme a je to :-). Oba spokojený.
Když se lidi znají a jsou dobrými přáteli, tak se obdarovávají, ale když se s někým neznají, je poctivý obchod možná i dobrý prostředek k tomu jak si vyjádřit vzájemnou úctu a začít se třeba postupně kamarádit. Směřuje-li to k dobrému přátelství a tedy obdarovávání, pak zajisté poctivý obchod není nějaká špatná věc, byť jde tedy v tom dobrém případě jen o dočasný prostředek (možná taková obdoba tempu v programování – temp je např. dočasný soubor či proměnná kam se na chvíli ukládají třeba mezivýpočty, nebo třeba hodnoty když není zrovna dostatek paměti a po dokončení výpočtu či uvolnění paměti se temp zase maže; možno připodobnit třeba i k půjčení knihy, je u vás dočasně než ji dočtete a vrátíte).
Jakákoliv půjčka znamená vytvoření závazku minimálně až do času splatnosti. Když se půjčí na úrok, tak ať se jedná o jakýkoliv druh ekonomiky, na jeho splacení musí někdo jiný zchudnout. Jestli chce někdo namítnout, že teoreticky by to bylo v cajku, kdyby chudnul jen ten, který na úrok půjčil, tak se může zamyslet i nad tím, kde by v tom zase bylo místo pro Boha?
Druhá věc je, že muslim či muslimka by měli být odevzdaní Bohu, což zajisté znamená, že prožívá-li člověk nějaké stavy ve kterých má zkaženou náladu jen proto, že musí myslet na to, že musí splatit nějaký závazek (a že když ho nesplatí tak to možná sejme nejen jeho, ale i třeba nějaké jeho příbuzné), zřejmě to znamená, že nějaká část jeho duše holt není odevzdaná Bohu a nemá tu možnost se Bohu odevzdávat, neb je zavalená povinností splatit odporný závazek.
Takže pokud jako dlužník který si na sebe vzal závazek dělám to, že tím omezuji nějakou část své duše která by jinak třeba mohla být více 'odevzdaná Bohu', tak jsem asi pořádnej kokot. A asi bych si to měl přiznat a požádat Boha o milost i změnu :-).
Pokud jsem naopak věřitel a půjčkou na úrok někomu dělám to, že nějaká jeho část duše nemůže být odevzdána Bohu, ale musí se trápit v nepříjemnostech neb je odevzdána tomu zacálovat nespravedlivý závazek, tak to moje vlastní duše asi za nějaký čas hodně nepěkně odsere. A můžu si přitom klidně připadat jako kdosi lepší a prý navždy zajištěný. Ale asi bych měl co nejrychleji přestat něco takového dělat (2:280) a požádat Boha o milost i změnu.
Ještě je tu jedna záležitost a to zápis dluhu. Možná by se to dalo nazvat silnou záležitostí. V překladech 2:282 je že mezi věřícími se má půjčka na stanovený čas zapsat před svědky. Také že písaře naučil psát Bůh (a nikoliv tedy škola, učitelka, guru apod.!) Také že svědci ať neodmítají a že nesmí být poškozený písař ani svědek. A když je muslim nucen si půjčit nevýhodně od někoho též věřícího, tak věřící by mělo znamenat, že si může půjčit třeba i od křesťana nebo žida. Pak by muslim který si od jiného věřícího či věřících musí nevýhodně půjčit a prý musí! vracet víc než bylo půjčeno, nejspíš klidně do zápisu pro Boha (nedomníval-li by se písař že by jej to poškodilo) mohl nadiktovat něco ve stylu:
Ve jménu Boha milostivého v moci kterého je milost. Bože ty který jsi rychlý v účtování a přísný v trestání, prosím buď milostivý ke mně i mé duši, neboť ty víš že si půjčuji proto že nevidím jinou možnost jak pro nás zajistit bydlení. Kéž by byla jiná možnost než se trápit s tím, že třeba nebudu moci splatit a půjčující chamtivci na úrok kteří se z půjčky již tak obohatí, pak přes exekuční mašinérii třeba oberou ještě nějaké mé příbuzné. Pokud to nejde jinak (a já to jinak nevidím) a musím se lopotit s odpornou půjčkou, proklej prosím ty týrající věřitele až do Soudného dne ve kterém ať jsou mezi těmi, kteří budou do pekla uvrženi již navždy!
Sice je něco takovýho tedy hodně natvrdo, ale při jistém – byť možná poněkud svéráznějším – výkladu 41:34 je vyjevená pravda o tom co se odehrává v nitru muslima který si musí nespravedlivě půjčovat jistě lepší, než zaujmout pozici bezbranné oběti a být čím dál více týrán a utlačován a ožebračován sobeckými křiváky s absencí lidskosti.
Je však potřeba i zmínit, že zápis dluhu vychází z tvrzení, že dýn je zde překládán jako dluh (ačkoliv jinde jako náboženství), a ámana jakožto věřící, byť jiný výklad toho slova je cosi jako pečlivé/svědomité starání se o něco/někoho. Tudíž poté se překlady mohou opět dost změnit.
Vymýšlení/vytváření jakési prý ideální banky?
Vymýšlení jakéhosi ideálního bankovního systému se nikdy neobejde bez toho, aby to nebylo založené na systému všelijakých muset&nesmět, přičemž jakékoliv muset odporuje 2:256.
Podle mě nemá smysl jakkoliv dál rozebírat jakési vymýšlení o vytvoření jakéhosi prý ideálního bankovního komunismu (systému), kde na Boha zase nějak není místo a kde to závisí na ty musíš! → čím dál víc živit, vyzdvihovat a uctívat ty, kteří to prý pro všechny, prý navždy, a prý tak skvěle vymysleli! A těm posluhovat!
Dnes máme možnost i vidět, jak až téměř do konce dvacátého století různí učenci zabývající se i vymýšlením jak by prý měl vypadat správný finanční potažmo bankovní systém, se motali v tom že znali pouze něco, co je z dnešního pohledu v podstatě jen zlatým standartem. A nemám nějak pocit, že by mnozí z nich pochopili tu trivialitu, že s rostoucím počtem lidí i obchodů prostě ve zlatém standartu vždycky budou docházet prachy celému systému. A že jediné jak to tam mít v reálu naopak, je prostě vychcípávat!
Dále se někteří učenci zabývají i tím jaká křivárna jsou aktiva&pasiva. Jenže mnozí z nich prostě nerozliší, že děje které se nějak odehrávají ve zlatém standartu, se v kapitalistické ekonomice odehrávají jinak i když jim jsou dávány stejné názvy, a mají jiný dopad; a že jsou tam navíc další jiné děje, které nejdou 'rozřešit' napasováním na události ze zlatého standartu – čili má to všechny patologie z toho z čeho to vzniklo, a nové patologie navíc. Majsirová ekonomika je ještě větší svinstvo, a v něčem opět odlišné od předchozích a nenapasovatelné do událostí z předchozích, ovšem se všemi předchozími patologiemi a opět nějakými navíc. A opět nějak odlišná je i virtualizovaná (až ryze virtuální) ekonomika, se všemi předešlými mrzkostmi a nově opět nějakými navíc.
Nicméně v ekonomice poplatků která všechny patologie jež jsou v ní zahrnuty z předešlých verzí totálně ignoruje, už se očividně alespoň bezsmyslnost projevuje.
Finanční systém založený na zlatém standartu povede při růstu populace i obchodů k čím dál většímu chudnutí, v případě úroků navíc s čím dál větším bordelem.
Finanční systém založený na aktivech a pasivech (kde aktiva jsou v podstatě peníze a pasiva sliby že někdo v budoucnu těmi penězi zaplatí) naráží na zdražování všeho; a s úroky navíc na to, že čím dál dramatičtěji není ani čím splácet, neb dluhů je přehršle ale aktiv jen omezené množství.
Kdyby se neustále dotiskávaly peníze na to, aby bylo možno celkově pokrýt čím dál větší množství obchodů i půjček, tak by to v podstatě znamenalo, že člověk na to aby mohl žít, by musel věnovat velkou část svého života tisku bankovek. Přičemž by to vypadalo, že bez této činosti by se normálně dalo obejít.
Nakonec to tedy vypadá, že finanční systém je vyloženě jen pro nějakou formu ponižování.
Jak to dopadne?
Společenské systémy se hroutí pod náporem své tuposti a tuposti svých vyznavačů.
Ribá
On je setsakra rozdíl mezi tím když někdo něco potřebuje a nemá na to třeba peníze a jiní co je mají mu je bezelstně a nezištně dají; a mezi tím kdy ti co je mají mu nedarují ani floka, ale nabízí mu různé rady jak si prý může tzv. vydělat (byť spíš urvat či přivlastnit) taky, případně z něj dělat závislého otroka tzv. zainvestováním → já ti zainvestoval, ty musíš mnohonásobně a nejlépe navždy vracet. V myšlení zbohatlých prý-zajištěnců je však jaxi pevně zakořeněno, že za to co si nahrabali/vydělali (a o co po smrti přijdou) prý budou při návratu k Aláhovi prý odměněni něčím ještě lepším (18:36) → ale je hodně těžký vymámit z nich, že to že prý budou odměněni něčím lepším si fakt myslí, přičemž když to člověk z nich zkouší dostat, je od nich atakován neuvěřitelným emočním svinstvem.
Slovo ribá se překládává jako úroky či lichva, ale je mu přikládán i širší význam, viz. např. Slovník v překladu Abdulwahaba Al-Sbenatyho www.koran.sk.
V Koránu je ribá uvedeno ve dvou tvarech, 'aℓribaáǀ, ribaná přičemž oba tyto tvary jsou spjaté s předešlým nebo i následujícím slovem, nikoliv jako samostatná slova, čili zřejmě bude nějaký významový rozdíl v psané a mluvené formě. Kořen ribá se bere jako r‐b‐w, alespoň tedy ve zdrojích do kterých jsem nahlížel. V prvním tvaru wéčko sice je, ale vypadá na ryze slyšitelnostní, a ve druhém chybí. A některé tradice když slovo vypadá jen na dvě písmena v kořeni přidávají jako třetí písmeno kořene právě wéčko (a když je tam alif nebo jéčko tak to vydají za wéčko). Asi nepřekvapí, že jinde zase naopak nějakou hlásku ignorují. Ty kořeny byly dávány dohromady očividně ze všelijakých dohadů a rozborů kontextů okolních slov. No a jsou v tom samozřejmě nelogičnosti. Např. slova 'alkawaákib (37:6) a 'alkawaáfir (60:10) mají úplně stejný tvar, ale tradice pro první udávají kořeny k–w–k nebo k–w–k–b, a pro druhé k–f–r. Čili ve druhém to vypadá, že waá je nějaká gramatická vpona která by tedy měla měnit význam. Jenže dle logiky kořenování prvního slova je to buď natvrdo součást kořene a poté bi by měla být nějaká gramatiku ovlivňující přípona, nebo by to slovo mělo mít čtyřpísmenný kořen a tedy i pro druhé slovo by měl být čtyřpísmenný kořen k–w–f–r, což v některých zdrojích takto uvedeno je. Už jen na tomto příkladě mi začlo být jasné, že s těmi kořeny je to v tradicích místy pořádný bordel. Jinak to druhé se překládá jako káfirky což se vykládá jako nevěřící ženy či ženy odmítající víru, i když to slovo nemá ženský tvar – ale prý to je dle kontextu předešlých slov.
Další příklady na to že určovatelé kořenů pořádně nevěděli která bije jsou např. pro slova 'aldžawaáriH dž–r–H (5:4) kde je tedy opět nebráno waá jako součást kořene; a druhé kde též ne ale je tam přidáno neexistující jéčko jako třetí hláska kořene 'aldžawaárdž–r–j (42:32, 55:24). V případě toho prvního jsem viděl pro určení kořene vysvětlení, že prý je to tvar množného čísla od slova které tedy akorát v Koránu není, tudíž údajný množný tvar od teoretického slova. Ale kdyby to někdo přeci jen nechápal, tak je tu ještě další slovo ve stejném gramatickém tvaru jako předchozí, kde se wéčko bere jako součást kořene a není to nahrazeno neexistujícím jéčkem 'albawaárb–w–r (14:28) → no není to krásné jak to kovaným CtrlCV tradičářům zase neladí :-)? /drobet ironie/
Někteří zabyvatelé se gramatikou Koránu tedy museli dát svému myšlení setsakra zabrat, to muselo být bolehlavů že si to snad ani nelze představit. Kdyby uváděli důvody proč ty výsledky berou tak jak je šířili, bylo to možná místy i docela záživné čtení – pakliže by to však nebylo smícháno s nějakými žvásty od dalších vykladačů kteří to jen přijali za své.
Kdo si chce dále zapřemýšlet, může si vyhledat slova s kořenem w–D–A. Tam pro změnu dochází k tomu, že první wéčko je mnohde vynecháno, neb je tam prý „slovesotvorná“ předpona ja či ta → taDAuwǀ (4:102) kde tedy wéčko není přítomno a téčko je prý částí tvarotvorné předpony. Ale třeba v 16:61 se to první téčko bere jako součást kořene taraka, ale počítám že to bude vysvětlováno kontextem či slovosledem.
wanaDaAu (21:47) je též bráno jako slovo s kořenem w–D–A, a na v něm bráno jako tak nějak proignorovaná vpona, avšak navíc s tím, že wa se i zde brává jako spojka 'a' (alespoň že ne jako přísaha jak jinde).
Určování kořenů Koránských slov je setsakra složité a zatím jsem nikde nenabyl pocitu, že by je někdo z lidí určil správně. A to je ten zápis setsakra jasný.
Tradičáři všelijak operují s písmeny, a rozhodně to není způsobem který by ke Koránu přistupoval jako k jazyku unikátů. Je to jejich věc a věc těch kteří to po nich přebírají. Mně to fakt již nezajímá, neb ty výklady že tamhle je to prý prostě tak a jinde prý prostě onak páč někdo to bere tákle a jiný onákle a další mákle, ale správně je to prý zrovna tághle, páč dotyčný prý preferuje zase nějaký jiný středověký výklad či naopak moderní synonymum, mně fakt nebaví. Já se hodlám dál obracet na Aláha a přistupovat k tomu podle sebe.
Wéčko a jéčko tedy beru, že nejsou jako pevnou součástí kořenů, tudíž kořen může být klidně dvouhláskový a nikoliv vždy alespoň tříhláskový. No a zajímavé je to poté se slovem rab, které je překládáno jako Pán a kterému je přisuzován kořen r–b–b, i když jde jen o dvě písmena. Podle mně má kořen prostě r–b, z čehož se dá odvozovat ribá.
Překlad jako Pán je brán různě, někteří šíří názor že islám je prý bezpodmínečné odevzdání se do vůle Aláha, byť tedy nespecifikují co že je prý ona vůle, ale prý zrovna oni to prý dělají a jiní prý ne, z čehož by snadno vyplývalo že Pán je prý nadřízený a všichni musí prý být jeho poslušní sluhové či otroci (ale proč by si tedy Aláh rovnou nevytvořil roboty, když se mají všichni chovat prakticky stejně?). Existuje i jiný výkad kde Pán je prý někdo, jehož vlastností bychom chtěli dosáhnout, což je o dost sympatičtější a poté by se to dalo brát jako že Pán je vlastně náš Vzor, byť se to dá spojit s časováním a tedy zamyslet se nad tím jestli Vzor podle kterého jsme byli stvořeni, či Vzor kterým bychom se chtěli stát.
Nicméně co je pozorovatelné ve vztahu Pán-sluha. Jsou různí jedinci kteří se všelijak povyšují nad jiné, což je patrné v každé občanské společnosti, která se očividně nikdy neobejde bez společenské hierarchie. No a to různé panstvo oplývá očividně nějakým druhem ochrany, neb spousty těch pod nimi na ně všelijak nadává, ale když se takový sluha či otrok či občan setká se svým nadřízeným osobně, tak to dopadá v drtivé většině případů tak, že naštvaný sluha sklapne a mnohdy pánovi začne ještě poklonkovat a řiťolezit. Panstvo je také bráno a samo sebe prezentuje jako prý kohosi šlechtnějšího, ušlechtilejšího či ctnostnějšího (což se projevuje i všelijakou naleštěností, nablýštěností apod.) Ať to ale nepřekombinovávám, rab by mohlo být bráno jako ctnostný či ctnost. Pak je hodně zajímavé 114:1 dávat se pod ochranu ctnosti lidí.
Rabíni jsou v překladech uváděni vícesynonymově, ale prý s kořenem r–b–b'aℓrabaánijuwn je to v 5:44 a 5:63. V historii byli vyzdvihováni jako prý kdosi ctnostnější, někteří některé možná takto vyzdvihují i dnes.
Ohledně ribá je naprosto jasný jeden fakt, a to že všechno co je nabízeno s úrokem je nabízeči všelijak nactnostňováno a vydáváno za cosi prý ctnostnějšího. Je jasné že úroky kolaps finačního systému ve kterém jsou uplatňovány zrychlují, ale i když systém má natvrdo problémy s dluhy, o ty nactnostňované produkty či služby mají občani stále zájem a stále si na ně dál berou třeba další a další půjčky. A ten zájem není jen o produkty či služby zatížené úroky, ale poddaný občan cáluje za cokoliv co je prodejci a marketéry nactnostněné. Kdyby šlo jen o úroky, byla by to jen část z toho co je nactnostňováno, kdežto samotné ctnostnění pobírá celou onu problematiku.
Nechávám na každém jestli si chce zkoušet tam kde je rab dávat různé tvary ctnostnění, a jestli tam kde je ribá si to zkoušet též.
Ale nepřipomínají snad překlady 2:276 automatizaci výroby a cetkyzaci toho co dříve bylo pořádně nactnostňováno, např. různé luxusní kabelky, luxusní auta apod.?
A nepřipomíná třeba 3:130 různé bitcoiny či jiné virtuální měny vydávané za prý hodnotná aktiva? Sice se na to tak dá hledět, ale mnohem víc několikanásobně nacnostněné produkty připomínají přeprodávané hypotéky a dluhy.
